Kontroverzní osobnost, která přímo vybízela k zajímavému portrétu, však bohužel zůstala ve stínu piety a okouzlení, kterému Kusturica zjevně propadl. Namísto originálního pohledu nabízí jinak zkušený režisér filmů Černá kočka, bílý kocour nebo Dům k pověšení jen cosi jako domácí video, na němž kromě Maradony exhibuje i on sám. A tak jsme svědky nekonečných „chlapských“ hovorů o fotbale a politice, opakujících se záběrů na slavné Maradonovy branky a šílení jeho fanoušků.

Místo portrétu homevideo

Maradona mohl být poutavým filmem, je ale jen nudnou agitkou namířenou proti americké politice a oslavující Kubu, Argentinu i Maradonu samého (výmluvné jsou svatby u fotbalistova bílého oltáříčku přímo na hřišti).

Kusturica nepokládá provokativní otázky, nepokouší se o kontrapunkty, nýbrž notuje si se slavným fotbalistou ohledně „mizery“ George Bushe a fotbalových hřišť, kde „malé národy mohou triumfovat nad velkými…“

Škoda zmarněné šance

Jediný zajímavý motiv, vše říkající tvář Maradonovy ženy a fotbalistův přiznaný otcovský dluh, v chumlu banalit jen probleskne, aby zas rychle zmizel. Pověstné ostří a ironie Kusturicova pohledu jako by tu slábly pod nárazy Maradonova temperamentu. Škoda zmarněné šance.