Téma promlčeného zločinu, natáčení v reálném čase a média. Co z toho vás lákalo nejvíc?
Všechno. Včetně toho, že jsem pracoval s mladým producentem, který mi dal tvůrčí svobodu a neměl vlastní autorské choutky. Mohl jsem si napsat scénář a natočit film podle své představy. Toho si cením, naposled jsem to zažil v 90. letech, tak jsem si tenhle krásný čas připomněl.

Jste pověstný tím, že při natáčení nepracujete tak docela s pevným scénářem. To asi v tomto případě moc nešlo?
Moc ne, to máte pravdu. Točili jsme příběh v reálném čase, navíc výhradně v noci, v šestihodinovém úseku. Do toho se muselo vejít všechno. Byli jsme dost pod tlakem, nebyl čas na nějaké improvizace. Kameraman by se mi bouřil. Takže to byla skutečná výzva. Pořídil jsem si tajně do dekorace přesýpací hodiny a podle těch jsem se řídil, abychom to zvládali. Nakonec jsem je využil i do filmu.

Anna Polívková jako koučka Irena
Zápletka zůstala stejná, role se obrátily. Po čem muži touží 2 dopadlo nevalně

Máte výtečné herecké obsazení v Karlem Rodenem v čele. Jak snášeli herci tenhle časový tlak?
Byli absolutně profesionální. Dostal jsem všechny, které jsem chtěl : Karla, Igora Bareše, Vilmu Cibulkovou, Denisu Barešovou… Nejde mi o známé tváře, ale o typy a o to, aby fungovali v rámci příběhu. Navíc dva z nich přinesli do filmu svůj osobní vklad na dané téma, třeba Vilma Cibulková. Karel je známý svou mlčenlivostí na veřejnosti a strachem z médií, ale když má dobrou látku, dokáže jí vždycky dát i něco ze sebe. To platilo i tentokrát. Bylo podnětné s ním o příběhu mluvit. Taky mě nesmírně bavilo sledovat Igora Bareše, jenž hraje záporáka, a rozhlasovou moderátorku Báru Bočkovou, kteří na minimálním prostoru rozehrávají každý svoje cíle i emoce. Síla sociálních sítí a rychlých přenosů informací byl další prvek, který mě na filmu zajímal.

Promlčecí lhůta potrestání pachatele za vraždu je u nás dvacet let, celkem překvapivé číslo. Máte ambici iniciovat filmem debatu na toto téma?
Těch dvacet let mě také překvapilo. Mám na kontě dvě řady seriálu ze soudních síní, ale tohle jsem netušil. Vždycky mě zajímala podobná témata spjatá se zákonem, svědomím, vinou a trestem. Vražda by určitě promlčena být neměla, stejně jako se nedají promlčet válečné zločiny Němců nebo Turků v Arménii. Nejsem ale žádný maniakální filmař, který by křičel někde na náměstí. Chci zůstat slušným režisérem. Nenatočili jsme filmový plakát, ale drama, jež snad přiměje mnohé k zamyšlení.

Ve vašem příběhu se leccos, i pokus o odpuštění, točí kolem peněz. Dá se jimi podle vás vina vykoupit?
Odškodnění občas mívá formu peněz, v české společnosti je to asi nejpochopitelnější gesto. Ztrátu bližního ale nenahradí a emoce neutiší. Tak jako to ve filmu Promlčeno zažijí naši hrdinové. Peníze mohou pomoci na čas zapomenout, dopřát člověku luxus, který předtím neznal, umožnit nové zážitky. Prázdné místo, které v jejich životě po zemřelém zůstane, ale nikdy nezaplní.

Hudebník Tomáš Klus a režisér Jan Svěrák připravují Branický zázrak
Hvězdy i bezdomovci. Výčet nových muzikálů je neobyčejně pestrý

Promlčeno se odehrává mimo jiné v rozhlasovém studiu. Vy jste svého času také pracoval jako novinář. Jak se podle vás média změnila?
Hodně. Protože i lidé se změnili. To, jak jsou lidé schopni vynášet na sítích své intimity, to každodenní „svlékání se“ mě nepřestává šokovat. Když se kdysi v televizi točil erotický pořad Peříčko, panoval ostych a lidé nechtěli chodit před kameru. Byli do něj angažováni pornoherci, kteří vystupovali za běžné lidi. Dnes je většina lidí ochotna páchat vlastní porno na internetu, exhibuje v médiích, napráší na sebe kdeco a ukazuje věci, za které bych se já neskonale styděl. Vede mě k tomu, že se odpoutávám od obrázků. Přestal jsem sledovat televizi, protože se v ní už čtyři roky válčí - ať s covidem nebo na Ukrajině. Vyhledávám mluvené slovo, rozhlas nebo přednášky. Téma filmu Promlčeno mi odkrylo nové obzory ohledně sociálních sítí a jejich rozporuplných možností, včetně manipulace. Ale rád je nechám zase za zády.