Vás by při vší úctě člověk pasoval spíš na kavárenského intelektuála. Jak jste přišel k projektu o armádě?
Několikrát jsem byl s malým týmem pracovně v Afghánistánu, poprvé zhruba před šesti lety. Tam nás napadlo natočit jiný pořad, než býval vysmívaný Azimut. Uvědomili jsme si, jak těžkou a záslužnou práci odvádějí čeští vojáci na těchto základnách a že vojenskému tématu se v televizi téměř nikdo nevěnuje. Zkušenost z Afghánistánu byla tak fascinující, že jsme se rozhodli říct: bacha, česká armáda už není, co bývala, žádné vypatlané gumy, časy se mění. Několik desítek kluků, co jsme tam potkali, to byli skvělí profíci. Tak vznikla série o nováčcích, kteří procházejí přijímačem, postavená na přímém kontaktu s nimi, trochu ve stylu reality show. Hlavní tvůrčí dvojicí byli Ben Tuček a Markéta Ekrt Válková.

Co si vlastně myslíte o návratu povinné vojny? Velkým zastáncem výchovy mladých mužů je třeba Václav Marhoul.
Jsem rád za nápad s aktivní zálohou. To považuji za schůdné a smysluplné. Teorie pana Čunka se zavedením vojny, jak ji známe z dob socialismu, by podle mě zvedla vlnu odporu. Ale vyčlenit ze státních fondů peníze na to, aby armáda mohla přijímat dobrovolníky, bych preferoval. Nechci se ale k tomu vyjadřovat, nejsem specialista a nijak hluboko jsem do vojenských struktur nepronikl. Jen jsme před natáčením cyklu promítali ve Vyškově mladým, co v Přijímači vystupují, naše záběry z Afghánistánu. Aby věděli, do čeho jdou. Vybrali jsme různé typy, osudy, kluky i holky, v seriálu se postupně ukazuje, kdo vydržel a kdo ne. Kamera jim šla hodně na tělo. A ještě perlička k Václavu Marhoulovi.

Ze seriálu Provedu! PřijímačZdroj: Česká televize

Jaká?
Když jsme se vrátili z Afghánistánu a chystali náš projekt, psali jsme mu, zda by ho nepodpořil. On mě vždycky považoval za strašného pacifistu a byl překvapený, že jsme byli v Lógaru. Řekl ano. A teď mě dokonce doporučil jako režiséra GENu o generálu Petru Pavlovi. Původně ho měl točit sám, ale protože se konečně pustil do svého vysněného projektu, adaptace knihy Nabarvené ptáče, svěřil GEN mně. Udělal mi radost.

Jak to vlastně máte s vojnou vy? Nálepku pacifisty jste si asi musel nějak zasloužit…
Ne, to jsem myslel spíš úsměvně. I když je pravda, že když jsem ve druhé třídě vymámil ze spolužáka stříkací pistoli, táta mi ji doma okamžitě zabavil. S tím, že nebudu mít jako hračku pistoli. To je trauma, které se na vás podepíše.

Změnila váš postoj z dřívějška právě zkušenost z afghánské válečné zóny?
Svým způsobem ano. Od té doby k tomu asi víc tíhnu. Když jste v zemi, kde si musíte dávat bacha, protože tam každou chvíli na někoho vystřelí sniper, vnímáte to jinak. Neumím se vžít do pozice střelce, ale kdyby bylo třeba bránit vlast, určitě bych hystericky neodhazoval zbraň… Nicméně zastáncem toho, aby na vojnu povinně museli všichni hoši bez rozdílu, nejsem.

Proč?
Je pravda, že dnes by to už asi na vojně neprobíhalo tak nepříjemně jako za totality, ale pořád si myslím, že nacpat všechny kluky do mundúrů a nutit je poslouchat, není dobrý přístup. Jako ve školství – i tam existují různé typy škol a každá se hodí pro někoho jiného, podle nátury a schopností. Každý nemá potřebu drilu a akčnosti.

V jaké fázi je natáčení vašeho dokumentu v Afghánistánu a o čem bude?
Jmenuje se Měděná hora a je o archeologických památkách. Ted se situace trochu přiostřila, takže jsme museli udělat stopku, nikdo nezaručí, že se nám nic nestane. Francouzská vláda navíc výzkum památek uzavřela. Ale na běžný život Afghánců, myslím, tohle zostření velký vliv nemá. To, že se někdo odbouchne na americké základně, je nevzruší, jsou zvyklí. Možná bude jen víc policajtů v ulicích, to je všechno.

Měděná hora není váš první kontakt s tímto světem. Debut Mladí muži poznávají svět jste točil v poválečném Sarajevu, Ukrajino, nezlob se na konfliktním východě, Incoming v Afghánistánu. Co vás do těchto zón táhne?
Vždycky jsem to bral jako způsob, jak se dozvědět nové informace, potkat zajímavé lidi a způsob života. To mě pokaždé lákalo. Rád objevuju neznámé horizonty, o kterých mám nejdřív jen vzdálenou tuchu. A pak zjistím, jak je to rozmanité a kolik vrstev téma má. A nemusí to být jen válečná zóna.

Zdroj: Youtube

Co objevujete teď?
Nořím se do basketbalu.

Vážně? Proč?
Chápu váš údiv. Já, který jsem nikdy nebyl na sport a míčové hry nehrál, neb jsem na to totálně levej, zkoumám basket.

Co vás k tomu vedlo?
Dostal jsem nabídku od Jaroslava Boučka natočit film o počátcích basketu u nás. On sám ho totiž kdysi hrál. Bude to hraná dobovka s velkým rozpočtem. Máme za sebou první castingy s mladými – hledáme mezi neznámými tvářemi sportovci, ale i herci, co basket umějí. Příběh se odehrává v období mezi lety 1930 a 1951. Překvapilo mě, že mnozí herci hráli basket jako žáci, že to pro ně není cizí parketa.

Můžete prozradit nějaká jména?
Zatím ne, je to ještě čerstvé a otevřené. Pan Bouček mi to nabídl loni na podzim, kdy jsme dotáčeli pokračování seriálu Život a doba soudce A.K. Pracovní název je Zlatý podraz a scénář napsali Jakub Bažant, Jiří Závozda a Kristýna Nedvědová. Už jsem se byl párkrát podívat na zápase, pouštím si ho v televizi. Objevuju další novou neprobádanou komnatu.