Důvodem byly sice vyostřující se konflikty mezi unionisty a republikány, ty ale tvoří jen dramatickou kulisu k jinak laskavému ohlížení za šťastnými klukovskými léty připomínající trochu svěrákovské snímky. Svět Buddyho, jak se režisérův hrdina jmenuje, tvoří dobrodružné výpravy do ulic, klučičí bitky, nadšení u filmových westernů v místním kině a také první lásky ve škole. Respektive okouzlení půvabnou spolužačkou, premiantkou třídy, která si ho pochopitelně vůbec nevšímá. Nezbývá než se začít pořádně učit, jak mu radí dědeček, a dostat se více do její blízkosti. Zasedací pořádek, to jest první lavice před katedrou, se totiž řídí podle prospěchu.
Neohlížejte se!

Z každého záběru a detailu je znát, jak silným formativním obdobím Belfast konce 60. let pro Branagha byl. Vroucí kotel pouličních demonstrací a střetů dráždil jeho klukovskou duši prahnoucí po dobrodružství, třígenerační rodina plná lásky byla naopak klidným azylem, kam se s rozzářenýma očima vracel. Síla Branaghova filmu je v trefných postřezích a detailech, jež si podmaňují diváka.
Ať jsou to útržky všedních dní, do nichž se vešel i tanec rodičů u gramofonu mezi pouličními barikádami, inspirující zážitky u amerických filmů s Rachel Welchovou v kožešině či s pistolníky v prériích, nebo každodenní střety bojovných skupin. Záběry v kině patří k jedněm z mála, kdy se černobílý formát filmu zabarví - stejně jako když se člověk přenese z reality, kterou žije, do jiného světa. Jednu z nejdojemnějších scén pak nabídne rabování místního obchodu. Buddy, jenž je do něj zatažen starší kamarádkou, nesáhne jako jeho vrstevníci po čokoládě a oříškách, odnese rodinné balení bioprášku pro celou rodinu…
Půvabné jsou i rodinné debaty a hlášky, jimž nechybí pověstný irský sarkasmus, třeba když maminka věcně utrousí: „Teď se tu rvou a střílejí, zítra se v kostele polejou spoustou vody a zas bude všechno v pohodě…“
Jeďte. A neohlížejte se…
Tušený ortel ve finále je neodvratný, Branagh jej ale odehraje s citem a smyslem pro realitu – tak, jak ji osobně zažil. K vystižení pocitů všech jeho hrdinů mu stačí dvě věty od babičky: „Jeďte. A neohlížejte se…“ S dobovou atmosférou pracuje režisér promyšleně, skvěle jí slouží černobílý obraz a také hudba 60. let, zejména skladby irského zpěváka a muzikanta Van Morissona.

Belfast je dobrý film. Je poctou jednomu rozporuplnému městu, dětství, rodině a v neposlední řadě "těm, kteří odešli, těm, kteří zůstali i těm mezi nimi", jak píší titulky. Má v sobě všechny klíčové emoce, dětské radosti a vzdory, laskavost babiček a moudra dědečků i těžká rozhodnutí otců a matek. Podporují je uměřeně vedené herecké výkony, od malého Juda Hilla až po Jamieho Dornana v roli tatínka a Judi Denchovou jako babičku, nejsilněji ovšem vyznívá přece jen pár nejstarší - ona a Ciarán Hinds jako dědeček. Zcela zaslouženě tato dvojice figuruje mezi sedmi nominacemi na Oscara, jež akademie dramatu přiřkla.