Janu Svěrákovi se poslední léta vyčítalo, že není odvážnější a nezkouší jiné látky ani autory. Odpovědí obvykle bylo, že zatím nenašel stejně dobrého autora, jakým je jeho otec. Spolehl se na něj i tentokrát, scénář k Betlémskému světlu napsal podle tří různých otcových povídek: Ruslan a Ludmila, Fotograf a Betlémské světlo. Zároveň se ale pokusil vystoupit z obvyklé formy vyprávění. Postavy z nedokončených povídek vystupují, vedou s autorem dialog a obtěžují jej svými sny a touhami všeho druhu – od krásné lékárnice až po zázrak uzdravení. Jsou zároveň nositeli určitého životního stylu, uvažování a jazyka, jenž se občas dostává do kontrastu s životním náhledem a zkušeností hlavního hrdiny.

Ošidná pocta

Nebylo by na tom nic špatného (i když nápad to není nijak nový – dialog s autorem vedly už mj. postavy Charlieho Kaufmana nebo Woodyho Allena), jen kdyby to fungovalo. Ani povídky, v rámci knihy svébytné drobné útvary, ani daný motiv nejsou dostatečně nosné na to, aby bavily diváky téměř hodinu a tři čtvrtě. Chybí výraznější nápad.

Jan Svěrák měl navíc potřebu připomenout některé motivy z dřívějších filmů, takže místy sledujeme chronicky známé scény a hlášky letitého odcizeného manželství á la Vratné lahve (obsazené samozřejmě dvojicí Zdeněk Svěrák-Daniela Kolářová) nebo hořící letadlo, jež zachrání svou energií poslanou vzhůru léčitelka – odkaz na Akumulátora. Asi mělo jít o tvůrčí i osobní poctu otci a vzájemné spolupráci, v rámci filmu to ale bohužel působí spíš jako vykrádání sebe sama. Jedinou zajímavou (i vtipnou) scénou je nakonec ta úvodní, v níž si v příslušné povídce napsal Zdeněk Svěrák svou černě-humornou přípravu na smrt.

Malý herecký prostor

Dvě roviny příběhu – hrdinovu fantazii a realitu – odlišuje Svěrák i vizuálně, kamera Vladimíra Smutného se pohybuje mezi realismem a určitou magičností. Režisér se dle svých slov inspiroval u filmů Wese Andersona, zapomněl ale na to, že nestačí pracovat doslovně s barvami a ne zcela zdařilou stylizací, protože do celkového rámce vyprávění příliš nezapadá. Nezachraňují to ani jiné postupy, třeba zpomalený obrácený chod času. Tematicky nesourodé povídky (jejichž deklarované společné téma touhy po štěstí je jen autorskou berličkou) se tak rozpadají a jejich postavy na plátně spíše bezradně existují, než aby diváka náležitě zaujaly a bavily.

Pro herce byla bezesporu čest účinkovat v pravděpodobně posledním společném projektu obou Svěráků, mnoho hereckých možností jim ale scénář nenabízí. O Zdeňku Svěrákovi a Daniele Kolářové už byla řeč, v podstatě opakují své angažmá z Vratných lahví. Ondřej Vetchý, Tereza Ramba či Jan Budař jen naplňují omezený rámec režijní vize, jednostrunný nevýrazný prostor dostali Vladimír Javorský a Jitka Čvančarová z povídky o betlémském světle.

Hybridní film

Výsledkem je podivný hybrid, jehož postavy jsou téměř bez života a který je zdlouhavou podívanou téměř bez humoru – jenž se měl původně stát „zbraní proti věcem, jež nelze změnit, třeba smrt.“ Poslední ránu filmu dává zesílený moralizující tón. Betlémské světlo je opět více příběhem Zdeňka Svěráka, nikoli jeho syna Jana. Zkusme věřit, že jeden z našich nejlepších režisérů (a držitelů Oscara) ještě bude hledat i jiné autory a látky. Že ještě není pozdě.

Hodnocení: 50 %