Proto ho zlákal nejslavnější shakespearovský příběh Romeo a Julie, jejž zasadil do kulis současné drsné Itálie a DiCapria a Claire Danes v titulních rolích oblékl do kožených bund (1996). Nebo Dáma s kaméliemi, jež ožila v oslnivé hudebně-taneční podívané s temnými podtexty Moulin Rouge o pět let později. Dlužno také dodat, že Luhrmann umí šikovně předjímat nálady publika a nést se na šťastné vlně.

Černá jiskra v bílém těle

Tentokrát padla volba na krále rokenrolu Elvise Presleyho. Přichází v příznivém čase, který přeje filmovým biografiím známých muzikantů (Bohemian Rhapsody, Rocketman, Hlas lásky). Do kin vstupuje dlouhých devět let po Velkém Gatsbym, s nímž ho pojí touha dobýt svůj americký sen. Jako obyčejně, nejde o typický životopis na plátně. Luhrmann, který napsal scénář (kromě dvou dalších) se svým častým spoluautorem Craigem Pearcem, nahlíží na rokenrolovou ikonu 50., 60. a 70. let očima jejího manažera Toma Parkera.

Baz Luhrmann představil v Cannes svého Elvise
Deset minut ovací pro Hankse a Butlera. Elvise v Cannes přivítali s nadšením

Střídá tak dvě časové roviny, současná – v níž nemocný Parker vzpomíná na to, jak se vše odehrálo – film rámuje. Všímá si Presleyho začátků a prvotního okouzlení afroamerickou hudbou během mše, které má rozměry takřka inciačního zážitku. Nevypráví celý Presleyho příběh, zaměřuje se na momenty, jež mladíka s „černým temperamentem“ v bílém těle formovaly a dovedly tam, kde jeho kariéra předčasně tragicky skončila.

Cynik a snílek

Na scénu přivádějí autoři všechny osoby podstatné v Elvisově životě: matku, otce, manželku Priscillu, dceru. K napětí a dynamice jim nicméně slouží střet dvou hlavních rozdílných osobností – pragmatického manažera s pochybnou minulostí (obvinění z vraždy, kvůli kterému Parker utekl z Evropy, se tu nijak detailně nerozebírá) a snílka Presleyho, posedlého hudbou jako živlem a nevnímajícího kontexty byznysu. To vše na pozadí měnící se americké kulturní i politické scény, kde showbyznys začíná mít navrch. Právě Parker byl tím, kdo pomáhal budovat jeho základy, utvářel zvolna, ale tvrdě hvězdný kult, počátky marketingu a velkolepých televizních show. Které musí „go on“, i když třeba právě Amerika pláče nad mrtvým Kennedym…

Australský herec Geoffrey Rush známý jako markýz Sade nebo pirát Barbossa dostane Křišťálový glóbus
Pirát i markýz de Sade. Geoffrey Rush převezme ve Varech Křišťálový glóbus

 Tom Hanks nalíčený k nepoznání jako obtloustlý Parker s voletem na krku ho hraje více mimikou a cynicky věcným tónem hlasu než gesty, o to účinněji se ale některé jeho věty „zařezávají“ do uší. Dominantní silou na plátně nicméně zůstává třicetiletý Austin Butler jako Elvis, jehož mimořádný pohybový i pěvecký výkon dává filmu nevídaný drajv, až má člověk místy pocit, že podobně jako Presley musí každou chvílí vypustit duši. U nás jsme ho mohli vidět před pár lety v drobnější roli arogantního hajzlíka na farmě v Tarantinově filmu Tenkrát v Hollywoodu a po Elvisovi je jisté, že o něm ještě uslyšíme.

Intenzivní podívaná

Luhrmann opět nabízí omamnou vizuální podívanou plnou dobových detailů, kostýmů, řvoucích fanynek a hektických televizních studií, útočí na smysly barvami i ďábelskou smrští rokenrolu. Zkušeně vede herce (včetně výborné Olivie DeJonge v roli Priscilly). Jedinou menší výtkou je tentokrát tempo, které v poslední třetině trochu polevuje a kdy stopáž 160 minut přece jen divák mírně pocítí.

Své pověsti bravurního obrazového vypravěče s citem pro silný retro příběh se vším všudy však znovu dostál. Elvis je skvělá a pečlivě promyšlená podívaná, která nabízí i něco víc než jen banální muzikál.

Hodnocení Deníku: 80 procent