A to vskutku na úrovni a nápaditě. Hrdinové, kteří by si za jiných okolností vjeli do vlasů, pardon do chlupů, si v křehkém příběhu Denisy Grimmové a Jana Bubeníčka naopak hledají k sobě cestu. Proč? Hned zkraje totiž zemřou a ocitnou se v nebi. A tady je zkrátka všechno trochu jinak. Není čas na averze a schválnosti, naopak. Když se myška Šupito rozhodne v nebi najít tátu, uctívaného hrdinu, který pro ochranu rodiny obětoval život, lišák se gentlemansky nabídne jako doprovod. Šupito sice dělá trochu fóry a vede silácké řeči, nakonec ale parťáka přijme. Je nabíledni, že nejrůznějším nebeským překážkám a úskokům (neboť i v nebi jsou mizerové) musí čelit spolu, protože jedině tak budou silnější. A navíc si mají navzájem co předat…

Že se dětští diváci ani jejich rodiče nemusí světa mrtvých bát, o tom přesvědčili už tvůrci animovaných snímků Coco a Duše. V prvním je zavedl neúnavný hošík s kytarou do krajiny zemřelých během mexického Día de Muertos, druhý nahlížel do světa nezrozených duší a nechal děti i dospělé v úžasu přemítat o tom, jak život je krátký a že je třeba prožít každou jeho chvíli.

Také Myším v nebi dali tvůrci, mimochodem žáci Břetislava Pojara, režiséra slavné série Pojďte pane, budeme si hrát, sympatický impuls. Posunuli je do polohy akčního dobrodružství, kde se hrdinové honí lesem, skalami, divadelními chodbami či vodním kanálem, balancují nad propastí a propadají kouzlu lunaparku. Jejich dobrodružství si občas nezadá s příběhy Indiana Jonese či Star Wars, hrdince ale zůstává její odzbrojující dětský pel. „Protože nesnáším lišky!“ odpovídá myška stále stejně umanutě na jakýkoli parťákův káravý dotaz.

Procházejí krajinou plnou nejrůznějších postav a typů (až 80 loutek!), od zádumčivé sovy a machistického starého lišáka až po sarkastickou kočku mudrující o svých domnělých devíti životech… A mezi vším tím rozličným hemžením, nástrahami a ďábelskou jízdou se hrdinové učí - jak překonat strach, posměch, jak si víc věřit nebo jak vnímat toho druhého, nejen sebe. A hlavně jak se navzájem ctít a mít společně radost ze života. I když je jeden kokta a druhý „pobobkovaný“ strachy. Všechno se dá zkrátka zvládnout, mimo jiné humorem. Protože není nic horšího než se brát moc vážně.

Důležitá moudra pašují autoři do filmu chytře a nenuceně, prostřednictvím akčních situací, hravých dialogů i upřímných přiznání. Z filmu je znát, jak nesmírně je tohle natáčení bavilo. Prozrazují to gejzíry nápadů, práce s prostředím (včetně reálného, například sněhu) i s hudbou Kryzstofa A. Janczaka (byť její téměř hollywoodská intenzita mohla být místy menší a příběh by to neochudilo). O světě, životě i smrti vyprávějí přirozeně, zábavně a s mimořádnou hravostí. Podařil se moderní animovaný film, který bez přehánění snese srovnání se světovou konkurencí. Břetislav Pojar by měl radost.

Zdroj: Youtube