Sešla se u ní neobvyklá dvojice – scenáristka Irena Obermannová a režisér Robert Sedláček. Jinými slovy, autorka ryze ženských příběhů (Deník šílené manželky, Divnovlásky, Miška je kouzelná) a tvůrce společenských a politicky laděných dramat a hořkých komedií (Pravidla lži, Rodina je základ státu, Jan Palach, Promlčeno). Jak to dopadlo? Vcelku obstojně, i když komedie se svižným slovním ping-pongem ani tempem to zrovna není.
Tuctová zápletka
Zápletka je jednoduchá, nijak vynalézavá, dějové zákruty předvídatelné. Dita šlápne před svým domem do psího exkrementu - jakási předzvěst potíží, načež jí přítel přivede domů border kolii. Krásnou a přátelskou, má to ale dva háčky. Dita nesnáší psy, navíc se záhy ukáže, že jde o náhradního společníka, neb přítel se loučí.

Další peripetie jsou nasnadě. Soužívání se psem jde ztuha, do cesty se hrdince plete soused s navlas stejnou rasou psa (samozřejmě fenou, pro niž majitel hledá kvůli štěňatům vhodného „partnera“ k připuštění) a při jedné z procházek narazí na bývalého přítele, který se evidentně dávno „našel“, jenže v náruči Ditiny nejlepší kamarádky a navrch pracovní kolegyně, jež jí soustavně sráží sebevědomí. Jak jinak. Naštěstí je tu ale dvojice border kolií, které v sobě nejdou zalíbení a je jen otázkou času, kdy k témuž dojde i mezi jejich páníčky…
Vděční psí hrdinové
Oporu má tahle prostinká zápletka s didaktickou vsuvkou o svobodě mazlíčků na hřištích ve dvou momentech. Jednak v občasném situačním humoru, který dává prostor hercům, i když to neplatí u všech (Jiří Lábus a Taťáňa Medvecká jsou spíš jakýmsi nezbytným doplňkem komunity pejskařů, než že by měli co hrát). Berenika Kohoutová je ale v hlavní roli uvěřitelnou „ženou v nesnázích“ a sarkastické poznámky, jež jí na tělo napsala matka Irena Obermannová, umí patřičně podat. Štěpán Benoni i Igor Orozovič jako Ditini budoucí a někdejší partneři to nijak nekazí a Veronika Žilková si afektovanou stylizaci Ditiny matky, odmítající stárnout a věčně komandující dceru, zjevně užila.

Především jsou tu ale hrdinové psí a jejich oddané pohledy, tanečky kolem automatického vysavače či „krytí“ uprostřed kuchyně vydají i za ty méně podařené herecké výkony a vycpávky. Spolu s nimi tvůrci zvolna a starosvětsky vyprávěným stylem spějí ke sdělení, že němá tvář může být nejen potěchou osamělého života, ale i impulsem k tomu, jak to změnit.