Spoluautor scénáře i režisér v jedné osobě Juraj Šajmovič ml. volně navazuje na svůj předchozí film Tady hlídám já z roku 2012. Na scénu se vrací mluvící jezevčík Hugo a některé známé postavy kolem něj. Julie a Ivan, majitelé šumavského penzionu, který skomírá, a tak do něj začnou zvát pejskaře, Juliin otec s partnerkou a hlavně její dcera Veronika. Ta už není malou holčičkou, nýbrž dospívající dívkou, jež prožívá první lásku…

Režisér s partnerkou Beatriz Šajmovičovou (která je i producentkou filmu) se potýkali s postupy vyprávění už v předchozím psím snímku, tam ale bavily alespoň děti a pes. Tentokrát napsala tvůrčí dvojice ještě slabší scénář, který vyvolává směsici úžasu a pocitů trapnosti.

Pojďme si to shrnout. Julie, ač vědkyně, podléhá v touze po dítěti tmářským bludům a přijde-li správná „konstelace“, kopuluje se svým lesním inženýrem Ivanem, kdekoli souřadnice právě určí - na kapotě auta či kostelní věži (samozřejmě během probíhající exkurze s místním průvodcem), vysloužilý plukovník Mojmír navzdory letitému výcviku postřelí v lese vlastní dceru (Julii), která upadne do kómatu, načež je rodinou odebrána nemocnici, aby se v srdci šumavské samoty mohl odehrát zázračný proces uzdravení psem.

Nic proti očistné léčbě přírody a síle zvířecích miláčků. Jejich majitelé vědí, proč je mají. Divák ale žasne, jaký obsahový pelmel plný nevěrohodných situací i figur byl k tomuto poselství zapotřebí. Dvojice zlodějek z personálu, soutěž pejskařů, šumavský šarlatán, policajti přijíždějící na udání hledat „drogy“ a diskutující nad bylinkami o hnojivé síle kostní moučky – a které vypečená rodinka v penzionu samozřejmě opije. Když se hrdinka po těžkém kómatu probere a vzápětí sedí naondulovaná a nalíčená s cigárem u rodinného stolu a dožaduje se otcovy whisky a flákoty coby vyléčená vegetariánka, nelze se nesmát. Navrch ještě divákovi tvůrci vysvětlí, že „to se někdy po kómatu stává“…

Šajmovičovu týmu chybí základní dramaturgické znalosti práce s textem, schopnost vystavět nosné situace, cit pro charaktery postav i pointu a režijní vedení. Herecké výkony jsou nevyrovnané, střih bezradný a celkový dojem upatlaný.

Jakkoli se Lukáš Vaculík, Jitka Ježková či Nela Boudová snaží své party ustát, nemají příliš co hrát. Jediným kladem filmu zůstávají poetické záběry šumavské přírody kameramana Vladimíra Holomka a dvojice jezevčíků.

Nestačí načrtnout několik postav, chatrnou zápletku a psí hlášky, natož lidovější vulgární výrazy, jichž se postavy dopouštějí. Argumentem není ani letité členství v Klubu chovatelů jezevčíků – jako v případě paní producentky. Za dobrými úmysly propagovat přírodu a přátelství člověka se psem musí být i znalost řemesla, chce-li člověk vyprávět uvěřitelný příběh. To se v tomto případě nezdařilo. Na dobrý rodinný snímek je tu trochu moc erotiky a minimum citu pro žánr. Ani jako reklama na canisterapii by tenhle amatérsky pojatý kousek neprošel.