Do kin vstupuje film Zpráva. Vypráví o válečných vraždách

Není to lehká podívaná. Umocňuje ji vědomí, že se to všechno opravdu stalo. Oba klíčoví aktéři, Alfréd Wetzler a Rudolf Vrba (rodným jménem Walter Rosenberg), shrnuli své mrazivé osvětimské zážitky i události po útěku v knihách. Vrbova vyšla pod názvem Utekl jsem z Osvětimi (1998), Wetzlerova s českým titulem Co Dante neviděl (1966). Právě ta se stala předlohou k filmovému scénáři. Zaznamenává mimo jiné groteskní tečku, jež po strastiplné pouti obou uprchlíků následovala – že se totiž zástupci Červeného kříže zdráhali faktům o vraždách a zacházení s vězni uvěřit.

Žili na hraně. Kmotři vstoupili do dějin zločinu i na filmové plátno

Peter Bebjak se často vrací do minulosti, případně zkoumá chování lidí v krizových situacích, dotkly se toho jeho předchozí filmy Čistič a Čára nebo série Herec. Příběh útěku dvou mladých Židů je asi jeho nejtemnější a formálně nejexperimentálnější projekt. Přestože dal filmu jednoduchý titul Zpráva, způsob jeho vyprávění je spíše opakem.

Největší prostor ve filmu věnuje prostředí koncentračního tábora, zejména zmíněným třem dnům, během nichž byli spoluvězni útěkářů z „baráku 9“ nuceni stát na mrazu a dešti, zatímco rozzuření nacističtí velitelé nechali se psy pátrat po Wetzlerovi a Vrbovi. Celá tato pasáž zabírá v 90 minutovém filmu takřka hodinu, střídají se pohledy do těsného úkrytu obou vězňů a na jejich kamarády třesoucí se zimou a hrůzou před vězeňským barákem pod dohledem esesáků. Je to svědectví nejen o útěku samém, ale i o tom, co působí těm, kteří zůstali.

Masakr ve Srebrenici vešel do dějin. Nyní se vrací na filmovém plátně

Dlužno říct, že je to podívaná mimořádně sugestivní. Režisér pracuje zkušeně s obrazem i se zvuky, jež uprchlíci čekající na konec pátrání, musí poslouchat. Nic ze své díry nevidí, vše, co se děje vězňům z jejich skupiny (příkazy, střílení, nářek) však slyší. Trnou děsem a snaží se nepropadnout šílenství. Obrazově napomáhá atmosféře tísně a strachu výtečně kamera Martina Žiarana, jež zabírá nápaditě detaily tváří, případně celky neutěšených a syrových táborových kulis.

Provoz koncentračního tábora

Je to líčení působivé, ale nikoli dříve neviděné. Nejvíce asi připomene maďarský snímek Saulův syn, jenž originálním způsobem (divák sleduje díky kameře děj očima hlavního hrdiny) také vypráví – ale důmyslněji a explicitněji – o provozu koncentračního tábora. Na dovětek – to jest útěk lesem k hranicím, záchranu místními a předání klíčové zprávy spojencům – si tak režisér vyhradil pouhou půl hodinu. Patrně měla sloužit jako kontrast k předchozímu utrpení. Divák však v tomto zkratkovitém tempu, kdy režisér opouští způsob předchozího vyprávění, takže se drama láme na dva různé filmy, nedostane šanci příběh emočně dožít. Ten náhle přestane. A je na publiku, zda se s takto podanou „zprávou“ vyrovná, případně si dohledá chybějící souvislosti.

O Oscara zabojuje Zátopek. Česká akademie jej vybrala ze třinácti snímků

Největší sílu tak nakonec mají holá fakta, jež posléze ve filmu zazní – a jež jsou o to účinnější, že jsou sdělována věcně. 1, 4 milionu mrtvých, 125 lidí za hodinu, dva za minutu. Smrt působená nejen v plynových komorách, ale i každodenním hladověním, nucenými pracemi, absencí zdravotní péče a individuálními popravami. Herecké výkony jsou v každém případě bravurní. Jak v případě obou ústředních aktérů, na nichž leží prakticky celý film - Noela Czuczora (jenž kvůli natáčení zhubl osmnáct kilogramů) a Petera Ondrejička, tak britského herce Johna Hannaha v malé, ale zásadní roli zástupce Červeného kříže.

Zpráva je důležitý film. Do kin vstupuje navíc v roce 80. výročí prvnich židovských transportů z Prahy do lágrů. Bebjakovi slouží ke cti, že ji pojal jako memento (proto je třeba zůstat na závěrečné titulky!). Vypovídá o tom, že šovinismu a extrémismu není zdaleka konec. Potřebuje ale vnímavého a velkorysého diváka, jenž na tuto složitě strukturovanou „zprávu“ přistoupí.