Film o klukovi, který šel za svým snem. I tak by se dal v kostce popsat příběh Josefa Myslivečka, nadaného muzikanta, jehož v 18. století místo mlynářské zástěry uchvátila barokní hudba. Na rozdíl od svého žáka Wolfganga Amadea Mozarta neměl chápající rodinné zázemí, na život i na svou kariéru byl až na výjimky sám. Přesto se Il Boemo srovnání s Amadeem nevyhne, už proto, že výpravných životopisných filmů o skladatelích u nás zase tolik nevzniká. A filmovému Mozartovi dal nadčasový strhující náboj Miloš Forman.
Solitér ve vichru doby
Il Boemo je jiný film. Jakkoli by se mohlo zdát, že volbou hrdiny i prostředí vybočuje z dosavadní kariéry Petra Václava (mj. Marian, Paralelní světy, Cesta ven, Skokan), svým způsobem v něm jde stále o totéž – solitéra zápasícího ve vichru doby či souhře nepříznivých okolností o své touhy, nebo alespoň důstojné místo na světě.
Myslivečka, který zarputile bojoval o šanci proniknout do světa italské operní hudby, sleduje Václav rovněž na klikaté cestě, lemované někdy šťastnými náhodami, třeba záměnou tváře v masce, jindy vědomým úsilím (prolomení sólistčiny hysterie před premiérou).
Úspěšnou cestu do světa hudby a divadla mu klestí několik žen, počínaje bohatou měšťankou s vlivnými kontakty, přes tehdejší operní hvězdu Caterinu Gabrielli až po nešťastně vdanou Annu, jejíž cit pro hudbu i láska k Josefovi zůstaly nenaplněny. Tenhle moment dělá z příběhu i zajímavé srovnání mužského a ženského světa 18. století, kde pánové vládli domu i svým ženám a dámy konaly drobnou, ale šikovnou „politiku“ známostí ve svých salonech.
I když se díky velmi kusým informacím o Myslivečkově životě mohl Petr Václav ve scénáři jistě více rozmáchnout, vypráví jeho příběh bez větších dramat a s důrazem na profesní touhu, která převážila vše. I návrhy žen k sňatku nebo prostopášné rozkoše dobových orgií, jež byly patrně důvodem jeho zákeřné venerické nemoci. I když je tempo pomalejší a zkraje se divák musí déle s filmem soužívat, finální pocit má svou tichou sílu.
Film dokládá, jak poctivou přípravou Václav prošel. O svém hrdinovi ostatně natočil už v roce 2015 dokument Zpověď zapomenutého, kde se poprvé potkal s Collegiem, Václavem Luksem a pěvkyní Simonou Šatorovou, jež propůjčila v Il Boemo hlas herečce Barbaře Ronchiové.
Promyšlená práce se svícením (až na výjimky jen svíčky), kompozicí a velkorysými kostýmy z návrhů Itala Andrey Cavalletto prozrazuje inspiraci barokními obrazy a díky kameře Diega Romera dává filmu přesvědčivou dobovou atmosféru. Šerosvit přecházející někdy v temnotu, má v sobě zároveň jakýsi podtón nevyhnutelnosti osudu a smrti, o níž vede s Myslivečkem kratičký mrazivý dialog malý Mozart.
Prosvětlených scén je poskrovnu, stejně jako šťastných chvil spříznění a záchvěvů citu ke vdané Anně ve vzácných, utajených okamžicích.
Neplýtvá ani humorem, přesto je občas přítomný. I když třeba scéna s Mozartem přehrávajícím s rozpustilým výrazem jen z poslechu Myslivečkovu novou skladbu je parafrází na Amadea.
Hudba vyvažuje skromné kulisy
Sem tam se divák neubrání pocitu, že záběry na italské scenerie a paláce mohly být velkorysejší a daly by filmu větší lehkost. Za konceptem komornějšího pojetí s polocelky a detaily lze však tušit menší rozpočet, než by možná snímek potřeboval. Skromnější pohledy na benátské či neapolské kulisy nicméně bohatě vyvažuje Myslivečkova hudba v precizním podání barokního Collegia 1704 pod taktovkou Václava Lukse. Skrze ni se Václav nenápadně prodírá do divákovy duše. Pro všechny, kteří ji uslyší poprvé, bude možná její hloubka a emotivnost příjemným překvapením.
Václav s ní pracuje uměřeně a nápaditě – často s obrazem a konkrétní scénou souznívá, jindy je v kontrastu s tím, co vidíme. Do jisté míry i supluje případné emoce a vášně, jimiž překypoval Amadeus a jimiž Il Boemo šetří. Film sice nabízí postelové momenty, ty ale častěji nesou znaky jisté odtažitosti, kterou autor ve vztazích k ženám hrdinovi až na výjimky přisoudil.
Vojtěch Dyk v titulní roli odvádí přesný herecký výkon v duchu daného konceptu, s výjimkou jedné facky bez větších emotivních výbojů. Jeho italština zní dobře a zvukomalebně, jak se na daný jazyk sluší. Všechna čest jeho přípravě. Nejvíce mu sluší hudební scény, kde úročí svůj vlastní hudební talent a cit pro muziku i divadlo. Výtečný je i casting ostatních herců, jimž dominují herečky ztvárňující ženy klíčové pro Myslivečkův život – každá typově jiná a herecky zajímavá. Strhující jsou vedle Eleny Radonicich zejména živelná Barbara Ronchiová jako sopranistka Caterina Gabrielli a Lana Vladyová, jež zvládá mistrně všechny Aniny emoční proměny.
Splacený dluh
Il Boemo si diváka získává opatrně a krok za krokem, udivuje pečlivostí a důkladnou souhrou všech složek. Petr Václav, který mu dal zjevně veškerý svůj potenciál, jím splácí dluh velkému českému skladateli, jehož hudba je více známá v Itálii než u nás. A jenž by si zasloužil obnovenou pozornost.
Diváci v něm nedostanou druhého výbojného a napínavého Amadea. Při troše vnímavosti mohou ale se zaujetím plout v jeho tichých a temných vodách, připomínajících benátské kanály, na nichž se Josef plaví vstříc svému osudu.
Hodnocení Deníku: 80 procent