Teď má film, jehož hrdinové jsou už oba mrtví, za sebou vítězství z festivalu Nezávislého filmu v Římě a také druhé místo z festivalu v americkém Phoenixu. A režisér před sebou nové projekty. Režisér David Vondráčekse chystá po Lásce v hrobě točit další silný příběh. O dívce, jejíž rodinnou historii potřísnila krev…

Zdá se, že hřbitovní lovestory oslovuje i zahraniční diváky a poroty. Máte z toho radost?

Jasně. Ukazuje se, že tenhle archetypální příběh je srozumitelný všude. Kameraman Jan Kadeřábek, který náš film v Arizoně prezentoval, musel tamním divákům zodpovědět spoustu otázek. Zajímal je náš vztah k tomuhle bizarnímu páru, prostředí hřbitova a samozřejmě téma samotné: láska na život a na smrt v době neplánovaného odchodu ze světa. Američané byli v šoku, když viděli tu amatérskou kamerku, na kterou jsme film za vlastní peníze natočili… Pořád si myslím, že tomuhle snímku hodně pomohla náhoda. Tou šťastnou bylo úplně na začátku vítězství na festivalu v Itálii, které to celé odstartovalo. Malý grant na kinodistribuci, jíž se odvážně ujala AČFK, jsme získali teprve po tomto úspěchu v zahraničí. Bez toho by asi nebyly ani ceny kritiků, ani Český lev.

Na probíhající plzeňské Finále teď vezete jiný dokument, televizní Rozhořčené 2012.

Ano, to je můj pohled na jednu radikální levicovou komunitu skrze příběhy výrazných žen v Kristových letech. Jsou to takové něžné marxistky. Mají různé vize, i na hraně protisytémovosti, které může člověk respektovat, ale zároveň je asi dobré být ostražitý. Jsou to dámy lidsky sympatické, ale připusťme, že kdyby se náhodou jejich utopické vize měly realizovat, bylo by záhodno mít se na pozoru.

Nespadl vám do klína mezitím další zajímavý hrdina? Vy nikdy neděláte jen na jednom projektu…

V rámci svých pokusů o televizní sociologickou publicistiku jsem už roztočil portrét protikorupčníka Karla Janečka. Kromě několika článků v novinách a televizních rozhovorů se o něm moc neví. On se teď stále více politicky angažuje, na což jsou protichůdné názory. Zajímá mě, kdo je a kam se to celé posune. Oslovím i bývalého prezidenta Václava Klause, který má na politický aktivismus tohoto druhu vyhraněný názor. A taky dopisuju scénář k pokusu o velký filmový dokument. O jedné krvavé rodinné historii rumunských Slováků u nás.

Kde jste k tomu přišel?

Ve vlaku. Jel jsem z Berlína, kde se v rámci Jednoho světa promítala Láska v hrobě. A do kupé v Drážďanech si přisedla půvabná česká dívka. Dali jsme se do řeči. A nějak z ní vypadlo, že je původem slovenská Rumunka a že její předci přišli po válce po vysídlení Němců na Šumavu, kde žijí dodnes. Vyprávěla mi, že se pokouší ve svých třiceti vyznat ve vlastní rodině a porozumět si s tátou. Jako malá se ho ptala, proč má na tváři tolik jizev, on o tom ale nechtěl mluvit. Až teď. S jeho tajemstvím je spjato zavraždění pěti lidí, jeho maličkých sourozenců i vlastní matky, babičky téhle dívky. Tomu musel její táta v pěti letech v březnu roku 1962 přihlížet. Byl jsem v archivech a zjistil jsem, že má náhodná známá z vlaku si nic nevymyslela.

No to je vyloženě příběh pro film.

Právě. Mou známou z kupéčka svazuje ta příšerná rodinná historie. Aby mohla žít ve větším poklidu, chce se vyznat v rodinném tabu. Jde o největší masovou vraždu ze zištných důvodů v dějinách poválečné střední Evropy, kdy se vraždili nejbližší příbuzní mezi sebou, kdy umíraly malé děti. Má známá chce sama po padesáti letech prozkoumat, kde se vzalo u bestiálních vrahů, vlastních příbuzných, to neuvěřitelné zlo. Půjde do kriminalistických archivů, někteří vyšetřovatelé ještě žijí. Pojede po stopách rodu do Rumunska. A taky se pokusí navázat kontakty s dosud žijícími nejbližšími příbuznými vrahů, aby zjistila, co si po tolika letech myslí. Domluvili jsme se, že ji budeme všude provázet s kamerou.

A pracovní název?

Jak Martina hledá zlo… Jak to celé dopadne, samozřejmě nikdo netuší. Usmiřování rodiny s takovým bolestným břemenem je vždycky složité.

Čím to je, že vám teď padají shůry tak dramatické figury? Jsou produktem dnešní doby, která doplácí na krizi všeho druhu, ekonomickou i rodinnou?

Nevím. Možná s tím trochu společenská situace souvisí. Je pravda, že zažíváme boom dokumentů. Je to tím, že se pořád kolem nás něco děje, společnost se zásadně mění. A taky se daří točit díky novým technologiím relativně levně. Hlubinnější zpovědi lidí v mezních situacích ovlivňuje podle mě i fakt, že jsme nejvíce ateistická společnost v Evropě. Lidé se z různých důvodů velmi trápí, ale pokání a katarze nepřichází. Kamera je pak jakýsi zástupný farář u zpovědi.