Kon-Tiki o Thoru Heyerdahlovi. Max Manus o norském válečném hrdinovi, teď Amundsen. Zdá se, že vás odvážní hrdinové přitahují.
Ano. Baví mě víc příběhy o skutečných lidech než ty fiktivní. Člověk díky tomu lépe pochopí život. Baví mě nořit se do motivací hrdinů, chování, způsobu života. Vzrušuje mě sledovat v příběhu, jak dopadne zápas s živly, který svádějí. Zda – v případě Amundsena – zvítězí zima nad ním, nebo on nad zimou. Extrémy jsou vděčný filmařský materiál.

Co nového jste pro sebe o Amundsenovi objevil?
Měli jsme nové materiály, jež nám věnovalo muzeum v Oslu. Přeložili jeho deníky a dali nám je. Dozvěděl jsem se více detailů z cest, ale hlavně o Amundsenově povaze, která se promítala do vztahů k ženám, bratrovi, kolegům a přátelům. Nelíčíme ho jako typického hrdinu, ale jako člověka. Se všemi slabostmi, které měl. Zejména sobectvím.

Co bylo během natáčení nejtěžší?
Paradoxně ne polární scény, jak by se asi čekalo. Pro mě to byl příběh a hrdinové – aby byli realističtí, pro diváka přesvědčiví.  Věřím, že i díky herci Pålu Sverre Hagenovi bude Amundsen uvěřitelný pro všechny.

Točili jste v Kanadě, v Oslu v Amundsenově domě, na Islandu. A také v Praze. Proč jste si ji vybral?
Protože máte nejkrásnější městské lokace z celé střední Evropy.  Historické budovy, starobylý ráz ulic, působivá nábřeží. Také nám byly příznivě nakloněny pobídky státního fondu. A výborně se nám pracovalo s českou produkcí – společností Kolektiv Film. Byl to skvělý štáb, všichni perfektně ovldáali své řemeslo, od osvětlovačů a architektů až po maskérky. Zkrátka mnoho důvodů, což říkám velmi rád. Natáčeli jsme 44 dní, v Praze asi dvacet. Většina scén vznikla na Rašínově nábřeží, kam jsme museli přidat jednu lávku, jinak místo přesně odpovídalo našim představám.

Honil jste herce do mrazu? Předpokládám, že minus padesát, o nichž se mluví ve filmu, to nebylo.
Nebylo. To bychom tu už spolu nemluvili. Nejméně bylo asi minus deset stupňů. Herci byli ovšem v těžké pohodě, protože měli na sobě v rámci scénáře kožešiny. Zato štáb mrzl. Neměli mě rádi.

Jak přijalo Amundsena, zbaveného nálepky hrdiny, domácí publikum v Norsku?
Reakce byly smíšené. Někteří byli nadšení, jiní kroutili nesouhlasně hlavou. Myslím, že většina čekala klasickou ikonu a najednou viděli na plátně egoistu, který sledoval celý život jen vlastní cíle. Dost tvrdý člověk. Hodně lidí bylo zaražených, měli problém film přijmout. Říkali, že to přece není možné, že by se takhle choval. A že měl tak složitý vztah s bratrem. Ale já ukázal jen to, co byla pravda.

Vědci a historici to vnímali podobně?
Naopak, velmi dobře. Tam jsem cítil podporu. Bylo vidět, že o badateli řadu věcí vědí a že je to nepřekvapilo.

Máte na kontě i pátý díl Pirátů z Karibiku. Jaká byla hollywoodská zkušenost?
Úžasná! Hollywood je ztělesněním profesionality. Počínaje herci a konče producenty – setkání s nimi bylo ohromující. Vědí o filmu tolik, že jsem se cítil zahanben. Nebyl jsem jako norský filmař moc ve výhodě, řadu věcí jsem se musel učit, ale studio mě velmi podporovalo. Měl jsem tolik peněz, kolik jsme potřebovali. I času. Nikdo nikdy na place nic nestopl. Nechali mě zkoušet, vymýšlet, tvořit. Byl jsem u vytržení, to člověkz Evropy nezná.

Vím, je to obligátní otázka, ale nemohu si ji odpustit: co zábavného jste na place zažil a jak na vás působil Johnny Depp?
Bavili jsme se prakticky každý den. Piráti jsou dobrodružný film, spojený s řadou akcí a humoru. Johnny Depp mě okouzlil. Má neuvěřitelné charisma a jiskru. Od božího rána, kdy vkročil na plac, vršil historky, vtípky, vymýšlel akce. Je velmi inteligentní a hravý. Přichází s nápady, má cit pro situaci, prostě herec snů. Dosud jsem ho znal jen jako zábavného Jacka Sparrowa, ale on je takový i v reálu! Při setkání s fanoušky je navíc velmi zdvořilý, žádné hvězdné manýry.

Zůstal byste v Hollywoodu?
Ne, ale rád tam natáčím. Můj další film bude zase americký. Prostředí je tam teď díky nástupu Netflixu nesmírně kreativní. Můžete točit kvalitní látky, s luxusním rozpočtem a časem. Klasická studia  řeší peníze mnohem víc, tam nemáte tolik šancí experimentovat. Je to šťastný čas pro filmaře.

Ještě taková drobnost. Jak moc působí na norské temné příběhy tamní počasí?
Máme i veselé příběhy. Ale jsou v menšině. A je pravda, že polovinu roku je chmurno, bez slunce, zima. Nepochybně se to do knih, filmů i hudby promítá. Ale na druhou stranu – můžete to využít ke sledování filmů. Nebo jejich natáčení…