Málo platné, ani klasici nejsou vždy zárukou podařené zábavy. Tvorba Woodyho Allena také poslední léta různě kolísá a čas od času se tento newyorský filmař a mistr vtipných dialogů dopustí menšího přehmatu. Obvykle když přecení svůj scénář. Jako v případě svého dalšího „evropského" filmu, Do Říma s láskou, který ve čtvrtek vstoupil do kin.

Vicky, Cristina, Barcelona byla mile třaskavá, Půlnoc v Paříži hravě nostalgická. Římský příběh autor – řekněme – ošidil. Rámec filmu, kde hraje roli nálada města, se moc neliší od výše zmíněných, na druhou stranu – větší množství postav a jejich individuálních osudů snímek trochu zapleveluje, aniž by nabídlo nosnější příběhy a tradiční allenovský důvtip.

Řím se tu podobně jako Barcelona a Paříž stává místem setkání, podivuhodných náhod, nadějí i zklamání. Renomovaný architekt se vrací do míst svého mládí a z pohledu životní zkušenosti komentuje (coby fiktivní účastník) milostný trojúhelník, jímž kdysi sám prošel. Nepraktický mladík se snaží vymotat z lapálie, do níž upadl díky prostitutce, kterou vydává za snoubenku, zatímco jeho pravá družka se připlete do cesty svému hereckému idolu. Z obyčejného úředníka udělají média celebritu, aby mu pocit důležitosti nemilosrdně brzo vzala, a konečně postarší americký pár přijíždí poznat partnera své dcery.

Do každého minipříběhu vtělil autor své pocity z lidí, mediální branže i showbyznysu, z nichž si utahuje, nic z toho ale není dostatečně nosné. Zatímco nejzajímavěji působí trojúhelník mladých, v němž se sešly americké herecké naděje Jesse Eisenberg (jenž exceloval v roli Zuckerberga v Social Network) a Ellen Page, nejnudnější je asi aférka s prostitutkou, jíž dodává říz jedině Penelope Cruzová svou divokou krásou. Povídka o úředníčkovi obletovaném médii měla zřejmě být holdem italským hercům, komediální talent Roberta Benigniho ale režisér spíš promarnil, příběh je hodně řiďounký. Nejvtipněji působí příhoda s americkým neurotikem a znalcem klasiky (do něhož se Allen obsadil sám), který se snaží přimět zetě, aby zúročil profesionálně operní hlas. Ten však zpívá dobře jen ve sprše, a tak mu tchán nechá instalovat na jeviště pokaždé sprchový kout, prostě jakousi soap oper… Dodejme, že duchaplné repliky napsal Allen hlavně sobě, u ostatních se spolehl na málo záživnou rutinu, v níž ale herci nemají moc co hrát. Až do konce člověk netrpělivě čeká na ten správný švih a humor, ten ale nepřichází.

A tak musí divák vzít zavděk alespoň půvabem Ellen Page, nevinně chlapeckým šarmem Jesse Eisenberga a poetizující kamerou. A samozřejmě úžasnou římskou náladou, chutí italské kuchyně i náměstími a památkami zabíranými tu v ranním slunci, jindy ve večerních tónech nebo dešti. Protože na rozdíl od herců hlavní postavou je tentokrát spíš město samé.

Zdroj: Youtube