„Karel je neskutečně hodný a klidný člověk. Veškeré problémy a překážky, které natáčení pohádky přineslo, podle toho taky řešil. Jiný režisér by už asi dávno řval a já nevím co všechno. Ale Karel ne, je prostě v klidu, protože ví, že s některými věcmi – jako je třeba nepřízeň počasí – se nedá nic dělat. ‚Tak co? Holt budeme muset počkat, až nasněží,' pronesl, když se nám nedostávalo bílé pokrývky. Bez ní by to, pravda, v této zimní pohádce bylo nemyslitelné," vypráví Roman Vojtek.

Nabídku zahrát si ve Dvanácti měsíčkách vám učinil sám režisér?

Ano, zavolal mi, jestli bych nepřišel na kamerové zkoušky, že má pro mě nějakou roli v pohádce. Ptal jsem se, jestli to bude král, loupežník, nebo čert… A on že ne, že je to jinoch. Tak jsem se napřed dlouho smál a pak jsem se ho zeptal, jestli ví, kolik mi je. Odpověděl, že ví, že v šestatřiceti je muž pořád jinoch. Nakonec jsem toho jinocha hrál ještě ve svých devětatřiceti. Natáčení se tedy protáhlo na tři roky, protože jsme pro drtivou většinu obrazů potřebovali opravdu pořádnou sněhovou nadílku, aby byla atmosféra zimní vesnice dokonalá.

Onu vesnici se zachovalými dřevěnými stavbami a roubenkami tvůrci zasadili do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Muselo to být pro vás – coby rodáka z nedalekého Vsetína – příjemné.

Rožnovský skanzen znám moc dobře, například jsme tam jezdili vystupovat na folklorní festivaly se vsetínským souborem, v němž jsem kdysi tancoval. Díky natáčení jsem se tak zase ocitl doma a bylo to pro mě krásné. Rožnov a Beskydy vůbec jsou kouzelné.

Příběh Marušky, která shání maceše a nevlastní sestře v třeskutém mrazu jahody nebo fialky, je sám o sobě krátký. Tvůrci jej proto obohatili o lovestory mezi Maruškou a Karlem, který svým příchodem do vesnice způsobí rozruch. Že by se o něj místní dívky popraly?

To úplně nevím, jestli se popraly, jeho chalupu každopádně vezmou útokem. A není divu – Karel se vrací z ciziny, kde se mu zjevně dařilo. Stane se tak lákavou partií pro veškeré nezadané dívčí osazenstvo – což je situace, kterou známe i z dnešní doby. Nebudu prozrazovat, jak si se všemi těmi vdavekchtivými ženskými Karel poradí, protože moudrý čtenář ví, že pohádky většinou končí šťastně.

Novinka – Dvanáct měsíčků – 24. 12. v 19 hodin (ČT 1)

Pročítala jsem si ohlasy z premiéry v Rožnově pod Radhoštěm a jsou veskrze kladné. Vy sám jste už pohádku viděl?

Musím se přiznat, že jsem z ní viděl jen asi patnáct minut, když byla premiérově promítána dětem v jednom pražském kině. K mé radosti všechny tleskaly. A i mně samotnému se to, co jsem zhlédl, líbilo. Tak snad se bude Dvanáct měsíčků zamlouvat i divákům u obrazovek. Vždyť se kromě okouzlující přírody a atmosféry dočkají i několika triků, které jsem v takovém provedení v českých pohádkách zatím neviděl. Ale hlavně – tuto pohádku Boženy Němcové nikdo před námi nezfilmoval. Takže i to je důvod, proč se na ni podívat.

S pohádkami máte zkušenosti, v mnoha z nich jste hrál. Obecně – máte je rád, díváte se na ně o Vánocích?

Pohádky mám moc rád. Od dětství mám v hlavě zafixované všechny ty Pyšné princezny, Princezny se zlatou hvězdou, Mrazíky… Taky mě bavila éra studiových hudebních pohádek z osmdesátých let, v nichž hrála paní Janžurová – například Královské reggae. Nebo Princové jsou na draka. Měly v sobě navíc spoustu humoru, který mě baví dodnes. V současné době poměrně hodně vyhledávám hlavně americké 3D animáky, jako je třeba Doba ledová. Na tu se vždycky rád podívám.