Gratuluji k sošce. Krásná. Kam ji dáte?
Máme nějaké místnosti doma, ale nemáme takovou tu – jak se tomu říká – síň slávy? Asi ano. Možná bych ji mohl umístit někam , kde by vyvažovala rovnováhu energií… V japonském stylu, v tom známém učení, podle kterého se rozestavuje nábytek a malují barvy v interiéru. Víte, který myslím?

Vím, ale nevzpomínám si přesně. Principy Shu nebo Shvei, tak nějak, ne?
Švejčužu to není, to vím bezpečně. Jen že vždycky mají být předměty dva.

Geoffrey Rush uvedl na karlovarském festivalu Královu řeč
Scénář mi hodili na práh jako nemluvně, líčil ve Varech Geoffrey Rush

Sošky dvě máte, jednu už jste dostal před několika lety. Takže dobré, ne? Jaký je vlastně váš vztah k cenám?
No, jsou to ceny. Marná sláva. Slyšíte ten význam slov? Moje maminka říkávala jména hloupých na všech sloupích. Teď jich tu mám nějak moc. 

Festivalové vedení vám v rámci udělení ceny promítlo na počest snímek Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo. To byla vaše volba?
Spíš festivalového vedení. A já rád souhlasil, protože je to dobrý film. Mám na něj osobní vzpomínky, protože v tu dobu jsme začínali spolu s Marcelkou. Byli jsme zamilovaní. A Marcelka přijela na natáčení za mnou. Jiří Pecha, který hrál sochaře Klímu, byl v harmonii se sebou samým, mohl si dovolit sem tam nějaký flámeček. Ale já se coby kněz musel držet zpátky. Líbilo se mi to. Pamatuji si, jak jsem naslouchal vzdáleným hlasům nočních ptáků a já s rukama složenýma jsem usínal… S Marcelkou vedle sebe.

Na rozdíl od vašeho kněze, který chová platonické city k Marjánce, že?
Tak nějak.

Jaký je to pocit dívat se na sebe po letech na plátně?
Teď už dobrý. Stojí mezi tím spousta let. Takže teď už jsem schopen se na to dívat jako na film. Když ale vidím svou práci čerstvě po natočení, většinou na premiéře, bývá mi všelijak. Člověk se různě hodnotí v kontextu celého příběhu a dalších výkonů, někdy si říkám, že určitá situace by si zasloužila jiný přístup a tak. Ale nijak dramaticky to neprožívám.

Ve Varech je také Geoffrey Rush, s nímž jste se potkal kdysi ve Francii. Už jste se viděli a popili sklenku?
Zatím ne. Já přibyl až v pátek. My laureáti nepřijíždíme, my přibýváme. Navíc oni se mě tu na festivalu bojí zvát na večírky, aby mě měli ráno střízlivého a odpovídal jsem čerstvý na otázky. Navíc jsem před příjezdem do Varů celý den točil.

Co točíte?
Seriál Pálava. V krásných místech, u Mikulova, tam kde jsou Sedlec, Pavlov a Nejdek. Je to s moc prima kolegy, Pavlem Zedníčkem, Michalem Isteníkem a Lálou Dulavou.

Stanové městečko na Rolavě.  Jiří a Bětka Benýškovi z Prahy
OBRAZEM: Stanové městečko i becherovka. Festival ve Varech není jen o filmech

Cena, kterou vám předal v pátek Jiří Bartoška, vybízí trochu k bilancování. Děláte to?
No jasně, bilancuju.

A jak to dopadá?
Ale jo, dobrý. Koukám do zpětného zrcátka, co jsem napáchal. A řekl bych, že jsme se vcelku bavili, užívali si to. Nikomu jsme snad neubližovali, objevovali jsme nejen sami sebe, ale zkoušeli i popsat, co je čistší a naopak co už smrdí. Snaha byla.

Zapomenuté světlo jsme už probrali. Máte na něj osobní vzpomínky. Považujete ještě některý z vašich filmů za srdeční?
Sedím na konári. Bylo to s Jurajem Jakubiskem tehdy taková krásně hravá věc, uvolněná, usměvavě vážná. Pak samozřejmě filmy s Věrou Chytilovou. Ona Věra chodila brzo spát a brzo vstávala, já chodil pozdě spát i pozdě vstával. Naše biorytmy se nepotkávaly. Vznikaly z toho různé komické situace.

Byla přísná?
Byla kamarádská, kdykoli ochotná naslouchat. Byla naše rodinná přítelkyně, my jezdili za ní, ona za námi. Celý život jsem jí vykal, ona mně tykala.

Vážně?
Ano, tak jsme to měli. A bylo nám v tom dobře. Také jsme se různě navzájem pošťuchovali. Já přišel jednou ráno na plac a zařval jsem: „Teď vám ukážu, co je to točit s hvězdou…“ Ve srandě pochopitelně. Ona nic, číhala a čekala. Pak uběhlo několik hodin a my točili odpoledne ve tři, já přišel pozdě. A Věra hned: „Vidíš, děláš machra a přitom všechno posereš!“ Taky mi ustavičně kladla svou skřípavou otázku Proč? Já něco udělal, řekl a ona: „Ale proč?“ No, bavili jsme se.

Americký herec Liev Schreiber na 56. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
Hrát Zelenského? Na to jsem moc vysoký, řekl ve Varech herec Liev Schreiber

Jak moc se změnilo natáčení za dobu, co působíte u filmu?
Strašně! Když bylo pět, šest ku jedné, muselo se všechno předem rozzáběrovat, přesně promyslet skladbu záběrů, kompozice, takzvaně se kropilo. Teď se točí hodně, až bych řekl nadbytečné množství materiálu, aby režisér a střihač měli k dispozici dostatek záběrů a měli z čeho vybírat. Teď je to digitální, rychlejší. Také přibyli režiséři, kteří nezkoušejí. Což nemám rád, pokaždé se snažím přimět je k tomu, abychom si aspoň trochu věci nazkoušeli. Aby postavy takzvaně nešustili papírem. V tomhle má divadlo výhodu, můžete korigovat a obměňovat. U filmu, jak se natočí, nezměníte nic. Když jsou filmaři mladí, můžete je přinutit, poslouchají…

Jaká hezká filmová postava vás čeká?
Zlostný dědek u režiséra Bohdana Slámy, ve filmu Sucho. Tenhle chlap, to je kupa nenávisti. Budeme to točit v září a vím, že si ho užiju.