Kliknutím zvětšíteDo filmu Šťastný nový rok 2: Dobro došli jste se vrátila po bok Jiřího Bartošky, navíc na palubu jachty. Co z toho váš těšilo víc?
Oboje. Dobrá společnost v dobrých kulisách. Navíc na moři. Natáčení na jachtě se odbylo během jednoho dne a byla to velmi příjemná noc. Já ten den měla navíc narozeniny, tak jsem si to hezky užila. Včetně společnosti dalších dobrých herců. Moře bylo ale přes den rozbouřené a moudří chorvatští námořníci pravili, ať neriskujeme. Tak se o jeden den natáčení odložilo. Když jsme pak vstoupili v noci na palubu, asi v jedenáct se moře uklidnilo, vyšel měsíc a bylo to velká krása. Pokud jde o náš minipříběh s Jirkou Bartoškou, ten byl nosnější v prvním filmu. Tentokrát jsme tam byli, myslím, spíš do počtu.
V dámském obsazení figurovala i Dagmar Havlová. Potkaly jste se poprvé?
Ano. Bylo to milé, vzájemně jsme se tak oťukávaly. Podnikly jsme spolu i pár cest po pobřeží, když bylo trochu času. Povídaly jsme si a poznávaly krajinu.
Ve filmu se toho mnoho nestane, je to spíš přehlídka dámských šatů, klobouků, nákupů a pobytu v luxusním hotelu. Bavilo by vás něco podobného v reálu?
Ne, nikdy jsem to nedělala. Neměla jsem šanci žít podobným životem, ani k tomu neinklinuji. Nerada nakupuji, vítám, když tohle za mě někdo vyřeší.
Natáčeli jste během lokcdownu, museli jste dodržovat nějaká opatření?
Ano. U nás v divadle jsme v té samé době navíc začali zkoušet krásnou hru, která nešla odložit, tak jsem pendlovala mezi Bratislavou a Chorvatskem, detailně jsem si tak prohlédla Rakousko i Slovinsko… V tu dobu tam byly covidové kontroly hodně intenzívní. Myslela jsem, jak si v rámci natáčení krásně oddechnu, ale bylo to spíše náročné.
Jaká je vaše ideální dovolená?
Miluju cestování. Ale jiného druhu než dámské nákupy. Lákaly mě objevné cesty. Zbožňovala jsem cestopisy Zikmunda a Hanzelky, občas jsem litovala, že jsem se nenarodila jako muž. Jednou jsem jim i napsala, jak je obdivuji. Pan Hanzelka mi odpověděl moc hezkým dopisem. Mám ráda vše, co k cestám patří - moře, hory, sníh, túry, plavání. Ale už od těchto tužeb upouštím, zůstávám doma a lenivím. To ten covid a lockdowny… Ztrácím energii a systém. Doufám, že to nebude trvat dlouho, protože jinak se z téhle sloty těžko vrátím zpět do života, který jsem byla zvyklá vést.
To asi teď řeší leckdo z nás. Lidé se ani nevrátili v plné míře do kin, divadel a galerií…
A to si představte, že u nás se už znovu nesmí vůbec nikam. Všechno zavřené – kina, divadla, galerie. Nejsem sociolog. Ale myslím, že hranice toho, že lidé mají sedět doma, což je ještě více stresuje, začíná být kritická. Covid mění svět. Spousta věcí se mění a změní. Cítím to na sobě. A nejvíc je mi líto mladých. Kategorie mezi 14-18 let. Jim nákaza úplně zničila začátky sociálních kontaktů ve škole, první lásky, studia, zkoušky, společné rozhodování o životě. Jsou odřezaní od světa.
Do jaké míry chybí kontakty a kultura vám?
Lecčím jsem už prošla, zažila, jsem za to vděčná a nestěžuju si. Navíc jsem nikdy neměla možnost ani čas sednout si před obrazovku kvalitní televize a něco dlouhodobě sledovat. Covid mě přikoval k televizi, dívám se na věci, které bych jindy neviděla. Základ mého života tvoří hudba, tak sleduji tematicky obdobné kanály, velmi jsem si oblíbila váš ČT art. Sleduji vše – od jazzmanů přes klasiku až po opery. Také jsem objevila kanál Klasika – tam je jeden klavírní koncert za druhým. Nebo německý Arte! Totéž, výtečná kultura. A tak jsem si odvykla spát, sedím a sedím a poslouchám a dívám se. Je ze mě televizní maniačka.
Přišla vám nějaká zajímavá pracovní nabídka?
Dala jsem si cílenou pauzu. Odmítla jsem několik nabídek, některé i z Čech. Navíc jsem nedávno chytla covidovou nákazu, byla jsem v karanténě. Byla jsem zkraje prosince v Praze na malém mezinárodním festivalu v Divadle Pod Palmovkou, hráli jsme dvakrát jedno dokudrama a všechny nás tam pooobjímalo jedno děvče, které – jak se ukázalo – bylo nakažené. Tak jsme to chytli komplet všichni v celém obsazení. Ale měla jsem jen lehký průběh. Jsem už po třetím očkování, tak mě to nijak fatálně nezasáhlo. Aspoň jsem měla čas i na knihy.
Kdo vás v poslední době zaujal?
Můj oblíbenec je anglický spisovatel Julian Barnes. Přečetla jsem všechny jeho knihy, je to úžasně vzdělaný a chytrý člověk, který skvěle píše a má co říct. Hodně si ho cení i ve Francii. Jeho Vědomí konce je dokonalé. Také mě už před delším časem zaujala vaše autorka Alena Mornštajnová, naposled jsem četla její Listopad, podnětné vyprávění. Na Slovensku vyšla i kniha o Martinovi Bútorovi, což byl přítel Václava Havla a později slovenský velvyslanec v USA. I ta mi leží na stolku. Poslyšte, můžu se vás taky na něco zeptat?
Určitě.
Vzpomínáte, jak jsem vám na festivalu v Cannes vyprávěla o filmu Titane? Pozvali nás na VIP projekci před prezentací našeho snímku Až přijde kocour. Byl to francouzský snímek a šokoval mě svou syrovostí, brutalitou a vyšinutostí. O ženě, která obcuje s automobilem a pak jí v děloze roste malé auto. Co jste říkala tomu, že ve finále vyhrál Zlatou palmu?
Divila jsem se. Porota zkrátka vsadila na bizarní extravaganci. V Praze máme Festival otrlého diváka, tam by to Titane slušelo o dost víc.
Představte si, že jsem seděla během promítání v kině přímo vedle režisérky, vedle celého jejich týmu. Bojovala jsem s tím, zda se tomu, co vidím, nemám smát. A když hrdince začala z prsou téct černá nafta místo mléka, já se už chechtala jak divá. Triky skvělé, herecké výkony také, ale jinak úplná nepříčetnost! Asi už do světa těch, pro které se tyhle divné příběhy točí, nepatřím…
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
