Po roce 1993 šly obě naše země svou cestou. Jak to podle vás poznamenalo kulturní scénu, kreativitu a setkávání lidí?
Po rozdělení pokračovala kulturní výměna bez přerušení, dokonce bych řekl, že byla někdy silnější než předtím. Ale teď - i když se to na první pohled nemusí zdát – cítím, že čím dál více oslabuje. Hlavně na české straně. Nová generace už nemá na co vzpomínat, o co se opřít, nerozumí příliš slovenštině. Také se logicky na obou stranách moc neinspiruje - jako to bylo u mé generace, která žila ve společném státě. Zájem o slovenskou kulturní scénu dnes není o nic větší než o kteroukoli jinou v Evropě. Ten zůstal spíš jen na slovenské straně.

Projevila se samostatná existence obou národů nějak ve filmu, proměnila se témata?
V českých filmech, stejně jako v české populární hudbě, se toho moc nezměnilo. Český filmový rybník stále čerpá hlavně ze své tradice, převažují známá schémata oslovující především tuzemské diváky. Slovenská kinematografie je mladší, nemá tak silnou tradici, čili je otevřenější a inovativnější. Je však limitovaná diváckým zázemím i financemi. A stále jí chybí nějaký velký tvůrčí počin, kterým by na sebe výrazněji upozornila i za slovenskými hranicemi. V tomto směru rozdělením státu hodně ztratila.

Co chybělo během dalších let po rozdělení nejvíce vám?
Vzájemná informovanost. Protože zmizela společná média, oslabilo se zpravodajství o tom, co se děje na druhé straně. Každá země se topila ve svých problémech a víc se uzavřela do sebe, politika a ekonomika výrazně odsunula kulturu. Na Slovensku byl její rozvoj na několik let velmi omezen, filmová výroba se téměř zastavila.

Jak byste popsal rozdíl mezi českou a slovenskou náturou i zobrazováním témat ve filmu?
Zjednodušeně řečeno Češi umí komedie a sebeironii, i když ve skutečnosti jsou hodně racionální, bojí se emocí. Slováci jsou víc emotivní, komedie moc neumí, ale ve skutečnosti je žijí.

Máte nějaký oblíbený český a slovenský film?
Nemám jednoznačné srdcovky. Ale české Pelíšky mohu vidět klidně posté. A stejně opakovaně mě dojímá svou osudovostí slovenská Tisícročná včela.

Chystáte po dlouhé době nový film. V jaké jste fázi?
Zapadá to do našeho povídání – je to česko-slovenský celovečerní dokument o Haně Hegerové. Cítím povinnost vůči ní i našemu čtyřicetiletému přátelství shrnout její neobyčejně dramatický životní příběh, o kterém se téměř neví. Hodně mi v tom pomáhá kniha Skutečný život Hany Hegerové, jejíž autor Tomáš Padevět shromáždil po desetiletém pátrání a stovkách hodin rozhovorů s ní nebývalé množství dokumentů a svědectví pamětníků.

A ještě jedno vaše dítě - Febiofest. Jeho poslední ředitel Kamil Spáčil nevedl festival po ekonomické stránce řekněme příliš uvážlivě a zodpovědně. Podařilo se vám mu pořádání dalších ročníků zablokovat, co bude dál?
Dál hledám nového vlastníka nebo investora či sponzora, který by pomohl postavit finančně Febiofest znovu na nohy. V tuto chvíli to vypadá, že jubilejní 30. ročník se letos zorganizovat nepodaří, bude to až příští rok. Doufám.