Joachim Trier a Renate Reinsve na premiéře v CannesJoachim Trier a Renate Reinsve na premiéře v CannesZdroj: MFF CannesVáš film sleduje čtyři roky v životě třicetileté Julie, jež se snaží plout v divokých vodách svých vztahů a přijít na to, kdo je. Je to podle vás prototyp dnešní mladé ženy?
Z běžné střední třídy určitě ano. Proto nás její charakter lákal. Dnešní dívky dozrávají o jednu dekádu později, odkládají trvalé partnerství a rodinný život na později – mnohem déle, než to dělala třeba moje generace. Podotýkám, že už jsem pozdní čtyřicátník… Nejsou lehkovážné, prostě jen chtějí zjistit, jaká profese je pro ně nejlepší, hledají své místo v životě a protože mají hodně na výběr a jsou soběstačnější než třeba naše matky, všelijak tím plují bez ukotvení. Hledají také dlouho partnera, s nímž se budou cítit dobře, zkoušejí vztahy. Pro muže je tento typ ženy velmi komplikovaný, stresují je, protože jejich chování nelze snadno předvídat.

Zažíval jste něco podobného vy sám jako mladý?
Nemyslím. Moje generace byla jinde než je ta, o které mluvíme a o které vypráví náš film. My byli free ve dvaceti, pouštěli si desky, dělali mejdany, rozprávěli o kultuře, víře. Ale o povolání a partnerech jsme kolem třicítky už měli většinou jasno. Na druhou stranu, jedno mají společné všechny generace - každá si v určitém momentě začne uvědomovat smrtelnost a to, že jí čas teče pod rukama a mírně znervózní.

Ve filmu máte krásnou scénu, kdy se čas zastaví a lidé znehybní jako v trní pohádkového království. Ale hrdinka se pohybuje dál a někam se během té chvíle posune. Baví vás hrát si s časem?
Ano, moc. Myslím, že každý z nás chtěl a chce někdy v životě stopnout čas (nebo ho i vrátit), právě proto, že tak rychle utíká. Nebo by rád korigoval dřívější rozhodnutí. Stejně tak to má Julie, cítí, že čas letí a ona nemá nikde stabilní bod, mění práci, muže, zůstává v osamění.

A právě proto si připadá „nejhorší na světě“?
Ano. Po každém krachu svého vztahu - který ovšem iniciuje sama. Hledá a nenachází, nebo nechce kompromisy, tak muže opouští a láme jim krutě srdce. Miluju film od Georga Cukora Příběh z Philadelphie – o hledání prostoru pro to, abych mohl být sám sebou s někým druhým. O hledání prostoru v lásce. Já k tomu ve filmu dodávám, že je důležité i hledání lásky k sobě – protože když nemáte ráda sama sebe, těžko budete mít ráda toho druhého. Nikdy to nebude vyvážený vztah.

Vyprávíte film ve dvanácti kapitolách. Měla to být filmová novela?
Mám rád románové vyprávění. A zároveň se mi líbí představa, že jeden život je složený z mnoha krátkých příběhů. Tak jsem to spojil a použil ve filmu. Julie čeká na svůj velký osud, novelistický styl nám sloužil jako zrcadlo jejích očekávání – i zklamání.

Řada situací ve filmu působí autenticky, jako by herci hráli sami za sebe. Jak moc jste před kamerou improvizovali?
Hodně jsme mluvili o jednotlivých situacích a dané náladě, o tom, jak je komu přirozené svoje pasáže říkat, jestli u toho chce sedět nebo stát, kam se chceme v daném obrazu dostat. To jsme si i trochu předem navolno zkusili. Ale pak jsme se před klapkou vrátili k textu, improvizace tam mnoho nebylo.

Ta uvolněnost je tu i díky vynikající Renate Reinsveové v hlavní roli. Chápu, že jste si ji oblíbil, už hrála i ve vašem předchozím filmu, nepletu se?
Nepletete. Obsadil jsem Renate už podruhé. Ona je mimořádné zjevení na norské scéně. Hrála v pár seriálech, pak si jí začali všímat režiséři celovečerních filmů. Má dar přirozeného chování na place, jako tam ani kamera nebyla. Pro civilní příběhy, což jee většina mých filmů, je to požehnání. Myslím, že o ní ještě hodně uslyšíme.

Film nabízí i krásné záběry – městských zátiší, přírody, hraje si s barvami interiérů. Jaký byl váš koncept?
Měli jsme za sebou v tu dobu tři čtvrtě roku pandemie, byla zavřená kina a já je strašně postrádal. Tak jsem si řekl, že to natočíme na 35mm formát, v čistých barvách a scenériích, že dopřejeme sobě a divákům vizuální hody. Jestli jste to registrovala, tak se to snad podařilo. Doufám, že bude jedním z těch, které pomohou vrátit lidi zpátky do kin. Všeobecně po světě diváci zatím spíš váhají, bude to boj. Ale i festival v Cannes dokládá, že se lidem po filmech a kině stýskalo a že jsou ochotni i přes různé restrikce přijít. Mám z toho radost.

Nejhorší člověk je součástí tzv. Oslo trilogie. Plánoval jste to tak od začátku?
Právě že ne. Původně jsme si s mým kamarádem a spoluscenáristou Eskilem Vogtem říkali, že si dáme něco oddechového, obyčejný lidský příběh. Bavil nás ten ženský charakter kolem třicítky. Pohybovalo se kolem nás dost takových živoucích inspirací. Ale ve chvíli, kdy jsme dopsali scénář, docvaklo nám, že to vlastně oba starší filmy - Repríza a Oslo, 31. srpna - zajímavě doplňuje. A tak se zrodila námi neplánovaná trilogie z Osla. Diváci ji tak vzali a baví je přemýšlet o těchto filmech v kontextu. Občas do sebe věci zapadnou i bez vašeho zvláštního přičinění.

Autorský režisér Joachim Trier (1974) studoval film ve Velké Británii. Se slavným Larsem von Trierem ho pojí jen shoda jmen, jeho filmy ovšem budí nemenší pozornost. Renomé získal jako tvůrce krátkých filmů, tři z nich - Procter, Pieta a Still – se představily na desítkách mezinárodních festivalů a získaly řadu ocenění. V celovečerním filmu debutoval snímkem Repríza (2006), od té doby natočil čtyři filmy, u nás jsme mohli vidět drama Oslo, 31. srpna, Hlasitější než bomby a thriller Thelma. Jeho snímky se těší velké pozornosti nejen na domácí scéně. Jeho pátý film Nejhorší člověk na světě byl vybrán do hlavní soutěže letošního festivalu v Cannes.