Vezete na festival hvězdy Geoffreyho Rushe a Benicia del Tora. Čekali jste ně na dlouho, než pozvání klaplo?
Ano, jako vždycky u většiny známých tváří. Čekali jsme, až jim pracovní vytížení umožní naše pozvání přijmout. Což oni chtěli. 

Projevili pánové nějaká osobní přání ohledně festivalu? Chystáte nějaké zvláštní akce?
Aktuálně se soustředíme na prezentaci jejich filmů. Ale rádi bychom, aby se s nimi případně diváci mohli potkat v rámci diskuze po filmu – podobně jako tomu bylo třeba se Susan Sarandonovou, Jeremy Rennerem nebo s Johnnym Deppem. Běžně takové debaty ve Velkém sále neděláme, protože jsou dost organizačně náročné, ale u těchto vzácných návštěv o ně nechceme publikum ochudit. Uvidíme, jaké budou další možnosti s nimi pak přímo na místě.

Liev Schreiber.
Festival ve Varech zahájí Superhrdinové. A další hvězdou bude Liev Schreiber

Nabízeli vám i letos producenti své filmy ve větším počtu, jako tomu bylo loni – kdy se kvůli pandemii a různým odsunům premiér hromadily?
Nabízeli jich víc. Ale nemyslím, že to bylo jen kvůli pandemii. Je to dáno i novými směry, kterými se ubírá karlovarský festival, například participuje na distribuci. Rozjeli jsme vlastní VOD platformu KVIFF.TV, což znamená mimo jiné rozšíření povědomí v oblasti filmové industry.

Jsou mezi nimi tvůrci, kteří se do Varů vracejí?
Ano. To nám dělá velkou radost. V letošním výběru máme dokonce třináct filmařů, kteří přijíždějí znovu. Pokaždé nás to potěší – je to signál, že si z karlovarského festivalu odvezli dobrou zkušenost a motivovalo je to k návratu.

V programu je několik ukrajinských snímků, Pohled motýla je i s českou stopou. Jak jste přistoupili k filmům ruským?
Nikoho jsme nechtěli bojkotovat. K vidění je tak například ruský koprodukční film Kapitán Volkonogov uprchl.

Proměnila se po pandemii nějak témata nebo žánry filmů, které jste měli v nabídce?
Neřekl bych. Ale jednu změnu jsme zaznamenali – více filmů natočených v malých rozpočtech. A to už myslím můžeme chápat jako odraz pandemie. Navzdory okleštěným podmínkám a možnostem cestování po lokacích nezmizela vůle a chuť filmařů točit příběhy. Mnozí se těmto limitům dokázali přizpůsobit, byť s minimem členů ve štábu a v malých kulisách. Proto jsme letos vybírali z řady nízkorozpočtových snímků, mezi nimiž byly leckteré zajímavé.

Natáčení je snazší i díky novým technologiím, letošní český zástupce v soutěži Banger je natočený na iPhone. Vnímáte tenhle trend jako pozitivní, nebo spíš jako módu?
Filmy natáčené na alternativních zařízeních tu jsou a nejspíš budou. Jejich kvalitu ale vždycky určuje to, kdo daný prostředek drží v ruce. Viděl jsem s kolegy snímek Adama Sedláka Banger před pár měsíci a kdyby mi nikdo neřekl, že takto vznikl, vůbec bych to nepoznal. Což je fakt, který svědčí o Adamových režijních kvalitách. A pak je jedno, jestli má v ruce digitální kameru, mobil nebo pětatřicítku. Prostě to dělá dobře. Že by se blížila nějaká velká vlna filmů natáčených touto metodou si nicméně nemyslím. Jde spíš o výjimečné projekty.

Jiří Bartoška
Mám rád most u Embassy. Potkávám se tam s přáteli, říká Jiří Bartoška

Letos jsou napříč soutěžemi zastoupeny ve slušném počtu české filmy, v hlavní soutěži jsou dokonce dva. Hranice lásky a Slovo. Dá se mluvit o lepší kondici domácího filmu?
Jsem toho názoru, že lepší kvalitu pozorujeme už pár let. Ne všechny české snímky můžeme na festivalu představit, řídíme se určitými kritérii. Ale jsem přesvědčen, že domácí filmaři si vedou poslední léta dobře a zájem o ně roste i na zahraničních přehlídkách.

Jak si stojí ženy filmařky? Jde karlovarský festival ve stopách jiných festivalů, třeba Cannes, kde dbají na hojnější zastoupení žen v soutěžích?
Nejsme příznivci kvót nebo nějakého umělého vyvažování genderové účasti. Až teprve po práci, respektive uzavření programu si všímáme tohoto rozlišení. Letos jsme zjistili, že třetinu z třiatřiceti letošních premiér natočily ženy. Což je marginální zjištění a berte to jako informaci v kontextu našeho povídání. Určitě to nechceme vykřikovat do světa jako nějakou zásluhu a odškrtnout si povinnou kolonku.

Takže případné námitky ohledně malého počtu žen vás nijak fatálně netrápí.
Proměny se dějí. Festivaly jsou nejviditelnější součástí filmového řetězce, a proto bývají nejčastěji kritizovány za malou účast žen. Tak to je. Ale dotýká se to i filmových škol a dalších institucí. Na všech těchto úrovních dochází ke změnám a revizi dosavadních strategií. A to se pochopitelně odráží na zvýšení počtu filmařek.

Letošní ročník bude hlavně poctou jiné ženě - Evě Zaoralové. Dlouholeté umělecké ředitelce, která zemřela v květnu. Můžete k našemu povídání připojit malou vzpomínku?
Naše spolupráce trvala skoro dvacet let. Osm z nich, tedy od chvíle, kdy mi dala důvěru a svěřila pozici uměleckého ředitele festivalu, jsou jedny z nejkrásnějších roků v mé práci. Dlouhý čas jsme trávili i ve stejné kanceláři a povídali si o všem možném: o filmech, filmařích, hercích, ale také o soukromých věcech nebo o politice. Myslím, že spousta vzpomínek se mi teď bude – i během letošního festivalu – teprve objevovat. Bude nám všem docházet, kolik toho pro karlovarskou přehlídku udělala.

Jste zkušený divák a lovec zajímavých filmů napříč světovými festivaly. Chytne vás ještě občas něco nečekaně za srdce? Třeba z letošní nabídky – byl nějaký takový objev?
Mám blízký vztah k islandskému koprodukčnímu snímku Zapomenutá země, který měl premiéru letos v Cannes a který hrajeme v sekci Horizonty. Odehrává se na konci 19. století a líčí pouť mladého dánského pastora do odlehlých koutů Islandu, kde chce dostavět tamní kostel. Na cestě prochází jakousi osobnostní proměnou - tváří v tvář lidem, zdejší krajině a přírodním živlům. Režisér Hlynur Pálmason je velký talent současné islandské kinematografie.

Richard Gere se spřátelil s Jiřím Bartoškou.
Top momenty festivalu ve Varech: Alláh, ztracené kufry i poražená rakovina

Který okamžik na festivalu máte rád?
Těžko říct. Mám rád předposlední den, kdy v pátek v poledne poroty rozhodnou. Je to takový klidný okamžik, kdy si s nimi můžu povídat o vítězích a důvodech, proč je vybrali, pak to jdu tlumočit svým kolegům. Pořádáme s porotci následně oběd, který je milý v tom, že sedíme u stolu s partou lidí, kteří jediní viděli celý náš soutěžní výběr. Máme šanci si porovnat náš vkus a výběr s jejich názory. Taky mám rád zahájení, kdy všechno začíná a lidé jsou natěšení.

Hezký je asi i pocit být u zrodu úspěšných debutů, které bývají ve Varech k vidění, ne?
Ano. To je moje druhá radost. Jsou to mladí filmaři, kteří nad svými projekty strávili spoustu času a různě se trápili se scénářem, výběrem herců a režií. Je fajn radovat se s nimi, když tohle svoje filmové „dítě“ vypouštějí do světa.

Co nějaký divoký zážitek, podaří se někdy uměleckému řediteli?
Možná byl. Ale paměť je naštěstí selektivní a uklízí to milosrdně někam do dalekých zavřených komnat.