Osvěžující pohádkový příběh. Od nápadu k první klapce ale uběhlo šest let, dlouho jste sháněl peníze. Teď je dotočeno. Ulevilo se vám?
Já to protahování nebral zase tak fatálně, náš hrdina je starý mládenec, kterému se nechce z „mama hotelu“. Ve scénáři je mu devětatřicet, čili jen o pár let mladší než jsem já sám. Aspoň vypadá na plátně uvěřitelně.

Proč vás napadl zrovna „mamánek“?
Prince jsem si vždycky chtěl zahrát. A spojení s mamánkem mi přišlo trefné a zábavné. Má základ i v současném reálném světě. Bavilo mě představovat si toho nepraktického a rozmazleného chlapíka někde na cestách, jak řeší různé peripetie, které ho potkávají. Plynuly z toho vtipné situace i široký prostor pro herce. Také jsem chtěl natočit pohádku, která bude bavit celou rodinu, bude veselá a zároveň mírně kritická, někdo se v ní třeba i pozná. Zkrátka pohádku, kterou bych chtěl sám vidět.

Psal jste, hrál, sám sebe režíroval a hlídal rozpočet. Vzal jste si pořádné sousto. Jak to šlo?
Já se stal producentem spíše omylem, neplánoval jsem to. Obcházel jsem domácí producenty, ale buď neměli čas, nebo jim to nesedlo, případně já sám pochopil, že to není látka úplně pro ně. Zároveň jsem si přál točit v poctivých přírodních lokacích, což samozřejmě také není levné, ale nechtěl jsem ustoupit. Tak jsem začal shánět prostředky sám. Trvalo to, ale podařilo se. A k vaší otázce - velmi mě inspiroval Miloš Forman, který říkával, že tomu buď věří, nebo ne. Tohle jednoduché kritérium se mi líbí a přijal jsem ho za své. Režijní autokorekce je možná, to jsem si ověřil. Když zahrajete scénu a jdete se na sebe vzápětí podívat na monitoru, vidíte, co funguje, a co ne. Dá se to velmi dobře oddělit.

Co byste označil obecně na vašem debutu za nejtěžší?
Roli producenta. Ta vyžaduje opravdu velkou trpělivost. Děje se kolem toho tolik nečekaných situací, mění se ze dne na den, z hodiny na hodinu. Tvůrčí proces samotný už těžký nebyl, ten jsem si užíval. Byť šlo o dvojí povinnost. Pro mě to byl zážitek. Točil jsem podle svých představ, měl jsem snový tým. Od herců až po velkorysou kameru Jana Malíře a Olgy Špátové. Oni tvoří takový kameramanský tandem, byli tam oba.

Královnu hraje Jana Nagyová. Proč padla volba na ni? Doznívající klukovská vzpomínka na Arabelu?
Jako asi každý v téhle zemi jsem ji coby dětský divák samozřejmě v Arabele miloval. A protože mám zároveň moc rád comebacky, a to i jako divák, začal jsem o Janě - když natáčení s Libuškou Šafránkovou nedopadlo, uvažovat. A sháněl aktivně kontakt. Moc jsem na to nespoléhal. Byl to ten druh bláznivého nápadu, u kterého vám deset lidí kolem řekne: no to je ale nesmysl! Zkrátka osobní hec a naivita. Ale vyplatila se. Jsem pyšný na to, že právě v Mamánkovi se Jana vrací, po osmadvaceti letech, před kameru. Je jako královna výborná.

Bláznivé nápady se evidentně sem tam vyplatí.
Přesně tak. Možná proto, že je to můj první film, zkušený filmař by do toho třeba už nešel. Aspoň vím, že to jde.

Máte široký záběr. Herectví, hudba, psaní. Co vás baví víc? 
To se nedá snadno říct. Mám rád všechno, co jste zmínila. Do pozadí ustoupilo už před několika lety divadlo. Mám ho rád, ale zdálo se mi, že kvůli němu utrácím příliš mnoho času, který bych mohl věnovat jiným věcem. Třeba vycházkám do přírody, psaní nebo klavíru. Stejně tak jsem opustil i zpravodajství. Nemyslím, že bych byl úplně neinformovaný, ale chci svůj vymezený čas trávit smysluplně. Mám rád živý kontakt s lidmi, proto mě baví vystoupení na koncertech. A baví mě psaní - což mohu zúročit jak u filmových příběhů, tak v hudbě.  

Jak se svou pohádkou naložíte v kinech? Někteří kinaři organizují pravidelné večery pro single ladies. Neuvažujete o tom, že byste udělal projekce pro mamánky?
Skvělý nápad. Děkuju. Navrhnu to distributorovi. Proč jen single women, že? Dáme i single men, je jich dost. Takový Esquire večírek…