Introvert je pro talk show špatný materiál, říká Karel Šíp

Čerstvá knižní novinka Karla ŠípaZdroj: Albatros MediaOdkud přišel nápad sepsat knihu? Měl jste dlouhou chvíli?
Byl jsem k tomu vyzván. Před pár lety jsem napsal už jednu, takovou všehochuť o různých věcech. O tom, co mě táhne hlavou, když nestojím na jevišti. No a po třech letech mě nakladatelství znovu oslovilo, jestli by se mi nechtělo udělat zase něco podobného. Bylo bezčasí, covidová nálada, tak já na to kývl a přes léto ji napsal. Jsou to taková hravá zamyšlení. V jednom se například zabývám tím, jak je to s Van Goghovým uchem. Málokdo totiž ví, proč si ho uřízl a kde vlastně skončilo. Řeknu vám, mělo zajímavý osud… Nebo proč zrovna Mona Lisa je za tu magickou? Co na ní je? Když je vlastně tlustá a měla v mládí problémy se štítnou žlázou. A je to na ní navíc vidět. Tak s takovými tématy já si v knize hraju. Píšu to, co mám sám rád jako čtenář - krátké literární útvary, ne povídky, ty bych nesvedl.

Potřebujete k psaní nějaké speciální podmínky? Nebo jste schopen psát kdykoli?
Psaní je pro mě zábava. Jak jsem předeslal, psal jsem knihu v létě. Nepotřeboval jsme nic víc než zahradu na naší chatě u Berounky, kafe na stole a pohled do zeleně. Bavilo mě to.

Od upírky k Dianě. Kristen Stewartová jako Lady Diana všem vytřela zrak

Měl jste někdy v hlavě prázdno? Co v takových chvílích děláte?
To víte, že měl. Ale já věděl, že když si druhý den udělám zase kafe na zahradě, tak se třeba nápad dostaví. Nebo až ten třetí den. A vždycky přišel.

Co si jako čtenář vybíráte vy sám?
Dřív jsem měl pocit, že musím číst to, co by tak člověk měl znát. Řídil jsem se klasickou šuškandou – tys tohle ještě nečetl? No to musíš. A posledního Hrabala, nebo Egypťana Sinuheta? Taky ne? Tak já šel a četl. Teď ke stáru jsem spíš zaměřený na literaturu faktu. Román jako v mládí bych už zřejmě nedočetl, usnul bych.

Začínal jste prý v televizi jako nosič krabic. Vybavíte si ještě, která byla nejdivnější nebo nejtěžší?
V osmnácti jsem nastoupil jako asistent produkce do České televize, to je pravda. A to vám pak často řeknou – tohle odnes, tohle přines. Nosil jsem převážně filmové pásy, digitální disky ještě nebyly, - ze střižny nebo ze studia do laboratoří. Divnou krabici si nevybavuji, ale vím přesně, která byla nejtěžší. Byl to film Ludvíka Ráži Cesta řeky k moři a šlo o příběh Martina Edena, kterého hrál Radek Brzobohatý. Ta vážila strašně!

To jste musel mít celkem svaly…
Nebyl to snadný úkol. Televize byla v tu dobu, tedy v 60. letech, roztroušená po celé Praze. Dnes je prakticky celá na Kavčích Horách. Ale tehdy opravdu nebyla sranda přenášet krabice z jedné budovy do budovy, přes celé centrum.

V televizi jste už zůstal. Nedávno jste o sobě dokonce prohlásil, že jste televizní dítě. Čím vás uhranula?
Nedá se říct, že by mě přímo uhranula. Působil jsem nějaký čas v ostravském televizním studiu a tam mi říkali: Ty musíš být herec. Já na to, že nejsem a nebudu. Ale chtěl jsem v oboru zůstat. A tak jsem od čtrnácti do osmnácti studoval filmovou školu v Čimelicích. Na školu chodily umístěnky, já dostal jednu do televize, do produkce a už to jelo. Člověk je často vržen do něčeho, co si nevybral. Já ale tu produkci dost flákal…

A dnes moderujete nejsledovanější show v České televizi, Všechnopárty. Měl jste od začátku tuhle ambici?
Na to nemyslíte. V určité chvíli jsem tuhle nabídku dostal, protože jsem si podobnou show předtím trochu zkusil na Nově v pořadu Horoskopičiny. To byl ale měsíčník. Nenapadlo mě, že bych utáhl týdenní formát. Ale bylo to lákavé. Včetně momentu, že musíte udržet pořad a hosty v určitém napětí. Hosté jsou pokaždé jiní a vy musíte podle toho reagovat. Minuta před začátkem na scéně v Semaforu a já nikdy netuším, zda a jak to dostrkám do konce. Je to výborná lekce, jak nepadnout do stereotypu.

Kde domov můj? Aleše Hámu čeká tisící díl: Z pořadu se stal už takový rituál

Stalo se, že jste někdy měl chuť hosta vyhodit, nebo mu aspoň jednu natáhnout?
To nemohu. Protože si hosty vybírám sám. Čili je na mě, jak se s nimi pak popasuju. To víte, že někdy má člověk špatný nos a netrefí se. Pořadem prošli nejrůznější lidé: horolezci, doktoři, tanečníci, přírodovědci. Někdy to nevyjde, host je nemluvný, nebo zaražený. Introvert je vždycky špatný materiál. Ale musím z toho vybruslit. Obvykle mám v hlavě jednu dvě otázky na začátek a pak čekám, kam se řeč odvine, řídím se intuicí. Je to dobrodružství.

Vím, že jste měl za ty roky stovky hostů. Vybaví se vám někdo, kdo vás nejvíc zaskočil či překvapil?
V poslední době Miroslav Hanuš. Zaskočil mě tím, jaký je úžasný vypravěč. To jsem nečekal. A je to vždycky radostné překvapení.

Ještě vás občas láká muzika a písňové texty?
Ne. Texty jsem psával na vyzvání, ne z vlastní potřeby. Teď už mě dlouho nikdo nevyzval. Byly doby, kdy jsem pracoval s Karlem Gottem a Karlem Svobodou, nebo s Petrem Jandou a Olympikem. Byla to zajímavá zkušenost, při níž se člověk pořád učil a byl překvapován. Plánujete, jak napíšete hit, a ono to úplně prošumí. A jindy tvoříte něco, od čeho si vůbec nic neslibujete, a ona je to bomba.

Například?
To se týkalo třeba písničky, kterou jsme udělali s Jardou Uhlířem. Jmenovala se Promovaní inženýři. Dodnes ji hrají v různých interpretacích. Je to strašlivě nevyzpytatelné.

Změnila se podle vás za ty roky, co v ní působíte, televize spíše k lepšímu, nebo naopak?
Obrovský střih nastal hlavně po sametové revoluci. Skončila nadvláda jedné instituce a vypukl mediální trh. Už se interně neřeší, kdo má koho radši a kdo dostane na obrazovce větší prostor. Ne. Rozhodují jen diváci a je to tak spravedlivé. Když se od někoho odchýlí, tak holt má pořad smůlu a je nutno to respektovat.

Čili vy můžete být spokojený. Všechnopárty se to netýká.
Nestěžuju si.

Bod obnovy koketuje s nesmrtelností. V ambiciózním sci-fi hraje Hádek i Neužil

Knihu jste napsal během pandemie. Jak jinak jste trávil tenhle zvláštní čas, kdy řada lidí natírala, sázela a zařizovala? Domácí kutil asi úplně nejste?
Ne, kutil opravdu nejsem. Musím se přiznat, že jsem tenhle čas snášel poměrně obtížně. Jsem člověk, kterého živí aktivní práce mezi lidmi. A mám rád společenský život. Buďto natáčím pořad v Semaforu nebo veřejně vystupuju po celé republice. Takže pro mě byl lockdown utrpením. Nechtěl jsem si to moc připouštět, snažil jsem se na to nemyslet. Ale nebylo to snadné.

Čím jste si dělal radost?
Pouštěl jsem si filmy. Mám doma obsáhlou filmovou databázi, můžu si pustit skoro cokoli. Třeba nového Tarantina – mrknu, řeknu si, jo, to neznám, pustím si. Nebo naopak starý Chaplin, Moderní doba – dlouho jsem to neviděl, a už to běželo. Volný čas nedělání jsem přežil takhle. Také jsem fanda sportovních přenosů, takže mě držely i sportovní kanály. No a teď je zase líp, točíme, zveme hosty, tak snad to chvíli vydrží. I když, čert ví…