Kliknutím zvětšíteV Kurzu manželské touhy ztvárňujete ženu, kterou týrá majetnický manžel, a tak ho při párové terapii obejme tak pevně, že skončí ve špitále. Zažila jste někdy podobně chorobný vztah?
Ve svém soukromí ne. Ale znám to ze života své sousedky. Než nám s mužem došlo, jak ji vlastně manžel trápí, trvalo to. Asi rok nebo dva. Tihle psychopati jsou charismatičtí a působí dojmem, že jen nadstandardně pečují o své partnerky. Hlídají jim mobily, všude chodí s nimi, nedávají jim ani minutu svobody. Člověk si varovných signálů dlouho nevšímá. On jí ale neustále zahýbal. Tak se s ním nakonec rozešla. Jejich vztah sice trvá, ale ona je v něm už o něco svobodnější.
Dokážete ve vztahu rozeznat, kdy máte s partnerem zdravou vzdálenost a kdy už vás dusí?
To se zjišťuje těžko. Každý má tu takzvaně zdravou vzdálenost jinde. Asi to poznáte intuitivně. Stejně jako když už je cit pasé. A kdy se druhý odpojí.
Musela jste někdy sáhnout k terapii?
Párové jsem neřešila nikdy. Ale jsme s Honzou dvacet let, nebudu předstírat, že jsme neměli žádné turbulence. Měli. A ještě určitě přijdou, můj muž není žádná konzerva. Museli jsme tím projít a leccos si vyříkat. Ale k terapeutovi jsem nešla.
Máte svůj recept, jak krize řešit?
Odstup. Odjedete na chalupu, nebo se zaměstnáte něčím jiným, než je momentálně krize ve vztahu. Nechci se ale pasovat do role zkušeného terapeuta. To je moje zkušenost. Vždycky je dobré nahlédnout na věc shora, někdy i očima partnera. Někdy se mohou katalyzátorem stát i děti. Ony obecně nemají rády rodinné krize a hádky rodičů. Vždycky to berou fatálně. Jakmile u nás zacítí, přijde otázka: Vy se rozejdete? Jsou spravedlivé, fandí oběma rodičů, proto je pro ně případný rozchod bolestný. Pro nás dospělé je to užitečný pohled.
Film je komedie, ale pracuje i s nadsázkou. Bylo pro herce těžké najít správnou stylizaci?
Ano, osobně jsem nejvíc hledala právě tuhle míru – co divákovi prozradit, co ne. Jak velký odstup vůči postavě mít. Moje nebyla nositelem humoru, od toho tam byly jiné. O to to bylo těžší. Také jsme dost pracovali s koncem celého příběhu. Původně byly ve scénáři i jiné závěry, než ten, který ve filmu zůstal. A samozřejmě jsme diskutovali o modelu žena-muž. Autor a režisér Radek Bajgar tohle dost řeší – zda je v dnešní době reálné udržet jeden pevný vztah. Jestli by neměl mít jinou formu.
Co si myslíte vy?
Mně vyhovuje tradiční model dvou. Paralelní vztahy pro mě nejsou. Ne že bych si to nedokázala představit, nebo to nebylo možné, pro řadu lidí je to cesta, jak naopak manželství udržet. Ale nepotřebuji svůj vztah rozšiřovat na početnější model milostných trojúhelníků nebo čtyřúhelníků. Už varianta jedna plus jeden je příšerná práce!
Točili jste během lockdownu. Bylo to jiné?
Nechtěla bych, aby nám to lidé záviděli, ale trochu to vypadalo jako takový milý tábor. Byli jsme na jednom místě v hezkém resortu, kolem krásná příroda, všichni šťastní, že můžeme na čas vypadnout ze svých domovů. I lidé z resortu byli rádi, že mohli na tři měsíce otevřít a o někoho se zase starat. Nijak jsme tam nezvlčili. Byli jsme disciplinovaní. Do bazénu se nesmělo, jediný, kdo se koupal, byla Janička v rámci scénáře, které jsme to samozřejmě strašně záviděli.
Co dalšího točíte?
Nebudete tomu věřit, ale horor.
Ale jděte…
Vážně. S Jakubem Krumpochem. Pracovní název má film Krvavý Johan a je to původní scénář.
Tedy, na horor bych vás netipovala.
Bude mi za rok padesát. Tak jsem si řekla, že jestli to aspoň jednou zkusit, tak teď. Protože je to možná poslední šance. Moc mě baví zkoušet si jiné žánry. Je ze současnosti, ale zjevují se tam postavy jako Mefisto nebo Faust. Už mě celou umazali od krve, no byl to zážitek. Také mě čeká krátký film s Igorem Chmelou pod názvem Barcarola.
Herci se vrhají za kameru teď nějak častěji…
To je pravda. Některé to popadlo během lockdownu. Igor v sobě objevil další rovinu talentu, napsal nakolik skvělých scénářů, na seriál a pak tenhle krátký film. Měl by ho i režírovat, od fondu dostal grant, tak začneme točit v únoru. Hlavní roli má Denisa Barešová. Odehrává se v domově důchodců, kde jednu noc kdosi zemře a to odstartuje problémy hlavní hrdinky.
Taky vás s Honzou během lockdownu popadla chuť dělat něco nového?
Ne. Strávili jsme ho v lesích. Honza dost točil, měl práci, mně spolkla veškerý čas online výuka s dětmi. To bylo dostatečně výživné. Nejhorší bylo, jak dlouho to trvalo a pořád bez světla na konci tunelu.
Jak to vaše děti zvládaly?
Musím říct, že se na nich tenhle čas podepsal ošklivě. Vypadly z řádu, který znaly, chybělo jim ukotvení. A pořád na nich vidím, jak jsou rozkolísané a jak těžko se vracejí do původního režimu. Nároky ve školách jsou teď logicky větší, děti jsou z toho všeho dost zdevastované. Vidím to i ve svém okolí, u jiných rodin - různé psychické poruchy a tak. U nás se zkrátka pandemie neřešila dobře, školy se neměly na tak dlouho zavírat. Tahle nejmladší generace to odnesla nejvíc. Doznívat to bude dalších deset let, o tom jsem přesvědčená.
Asi se shodneme na tom, že líp už bylo. A to i ekonomicky. Mluvíte o tom doma?
Jasně, přemýšlíme o tom. Podle mě je klíčové zdůrazňovat, že se věci už nevrátí tam, kde byly. Což řada lidí odmítá přijmout. Setkávám se s tím zvlášť u mužů. Prostě to bude jiné. A tečka. Čím dřív to lidé přijmou, tím lépe se budou adaptovat na nové poměry.
Ženy to vnímají asi snadněji, než muži, jsou přizpůsobivější.
Většinou to tak je. Je zkrátka potřeba nebrat to fatálně, nehroutit se, vzít si z toho to pozitivní. Vždyť my jsme si tady ve středoevropském prostoru žili náramně! Ukolébaní v blahobytu. Pandemie nás prostě tak trochu nakopla. Přitom mohlo být klidně hůř. Jako třeba v Asii nebo jiných koutech světa.
Takže se nebojíte budoucnosti?
Ne. Jsem vlastně vděčná za to, co jsme se o sobě dozvěděli. Že se mimo jiné ukázalo, jak naše společnost pořád potřebuje totalitní řízení. Pro většinu lidí bylo snadnější nechat se řídit, nebrat odpovědnost za rozhodnutí na sebe. Pro mě to bylo opravdu hluboké poznání. Ze srovnání s demokratickými státy, které nepoznaly totalitu a které situaci vcelku dobře zvládly, jsme nevyšli nejlépe. Dokonce i Francouzi, chroničtí stávkaři, se s tím srovnali.
Někteří vaši kolegové připustili, že měli na čas pocit, jak je jejich profese zbytná – s ohledem na to, co se dělo ve špitálech, a dopad na další profese. Taky vás tyhle pochybnosti zasáhly?
Vířilo mi zkraje trochu hlavou: no tak nebude kultura, co se stane. Ale postupně mi během toho času došlo, jak je živá kultura důležitá. Teď mám na mysli divadla. Naplno jsem si to uvědomila, když jsme konečně mohli zase hrát a přišli na nás první diváci. Ta oboustranná euforie! To štěstí. Naživo je to intenzivnější, protože jste toho součástí. Takže ano, pochyby byly, ale na chvíli. Kultura je potřeba duše. Musíme ji dál pěstovat.
Změnila pandemie něco zásadního ve vaší rodině?
Uvědomili jsme si s Honzou, že se už nechceme vrátit do stresu, v němž jsme fungovali dřív. Protože jsme pořád jen pracovali a pracovali, honili termíny, byli unavení. Řekli jsme si, že si chceme život užít a že klid je fajn. Je pravda, že teď po létě se běžný provoz a práce zase trochu zrychlily. Ale protože máme tohle úžasné srovnání, cítím, jak vědomě dupeme na brzdu, abychom tam zase nespadli. Vnímám to i u jiných svých kolegů – mnozí odešli z divadel, z časově náročných projektů a podobně.
Peníze neřešíte?
Řešíme, začali jsme víc přemýšlet o jejich hodnotě. A také o tom, že si musíme vytvořit nějakou větší rezervu. Tu jsme předtím neměli, respektive ne dost velkou. Nikdo nečekal, že to zmrtvení bude tak dlouhé. Otřáslo to různými jistotami. Ale víte co? Já na ten čas vzpomínám s odstupem ráda. Ano, zažívali jsme izolaci a ta absence sociálních kontaktů byla fakt příšerná. Ale umožnilo nám to jiné věci.
Například?
My jsme se třeba s Honzou vzali. Dřív nebyl prostor, pořád jsme řešili čtyři věci naráz, děti, práci, zkoušky, najednou bylo volno. A tak jsme náš vztah zlegalizovali. V pondělí jsme si to řekli a v pátek byla svatba. Krása. Bylo už léto, tak nás mohlo být pětadvacet. Jen nejužší rodina, komorní hostina a bylo to.
Už vaše druhá svatba, nepletu se? Byla zábavnější?
Mnohem víc jsem si ji užila. Neřešila jsem takové ty starosti – došlo víno, babičce je horko, zteplalo pivo, jdou chody správně po sobě….? - Ne, absolutní pohoda. Babička udělala oběd, dcera Amálka vyrobila dort, holky mě ráno učesaly, já i Honza jsme se každý zvlášť dovezli na obřad, tam jsme se teprve potkali. Bylo to strašně veselé!
A děti byly nejspíš šťastné. Že se máma s tátou vzali, po devatenácti letech. Ne?
Přesně, byly šťastné. Obě naše dcery to probrečely. Máme jednu nádhernou fotku, kde je vidět, jak se po obřadu drží všechny děti v objetí. Vůbec nevím, kdo to fotil, ale moc se povedla. My si do té chvíle s Honzou vůbec neuvědomovali, jak je to pro ně důležité. To byl náš nejlepší počin během koronaviru.
Lenka Vlasáková
Pražská rodačka je filmová a divadelní herečka, spolupracuje s rozhlasem a dabingem. Debutovala hlavní rolí v psychologickém snímku Věry Plívové-Šimkové Houpačka (1990). Mezi její velké filmové role patří Tereza z Paralelních světů a Českým lvem oceněná Lea ze stejnojmenného snímku (1997), hrála také ve filmech Ženy v pokušení, Nikdy nejsme sami nebo Chvilky. Má na kontě řadu televizních inscenacích a seriálů (Bohéma, Život a doba soudce A. K., Marie Terezie, Ulice). Z manželství s výtvarníkem Egonem Tobiášem má dceru Sofii. Jejím současným partnerem je herec Jan Dolanský, s nímž má tři děti: Amélii, Maxe a Johana.
5
Dům a zahrada
Kafe
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
