Premiéra Zátopka na karlovarském festivalu byla dost emotivní. Jak jste ji prožívala?
Přiznám se, že mi úplně podrazila nohy. Ve Velkém sále se mi propojily všechny ty nasbírané pocity z období předtím, intenzita života stráveného se Zátopkem, početná společnost filmařů kolem i to, co jsem dřív ve Varech zažila. Spousta lidí mi týdny dopředu říkala – těšíme se na film, jsme zvědaví! To všechno vytvořilo smrtící směs, ze které se mi potily ruce a já projekci strávila jak v mrákotách nebo zvláštním stavu beztíže, asi jako bych ve Varech vůbec nebyla. Až pozdě večer ze mě začal ten třas opadat. A myslela jsem na to, jak Dana Zátopková líčila, že brzo ráno po vítězství na olympiádě vstala a šla s medailí k jezeru, kde vycházelo slunce. Teprve tam, bez hlučícího davu, si vychutnala pocit vítězství.

Jak to máte vy? Díváte se na sebe na plátně ráda?
Prošla jsem takovou cestou - od počáteční skoro hysterie a beznaděje, kdy jsem si připadala na plátně úplně nemožná k permanentnímu sledování všeho - jak mluvím, jaký mám hlas, jak vypadám. Tak jsem si v jedné chvíli řekla: počkej, počkej Issová, tohle ne, ty chceš tu profesi dělat, tak to koukej změnit. A celkem se mi to povedlo. Někdy je to horší, jindy lepší, rozhodně si neříkám: tohle se mi fakt povedlo. Ale daří se mi držet nervy na uzdě a občas si řeknu: jo, takhle jsem to chtěla, to snad funguje. Myslím, že je to dobře, znamená to, že ještě nejsem v háji, že žiju. Pěstuji si sebereflexi. Mám štěstí, že jsou kolem mě lidé, na jejichž názor dám. David, moje máma a kolegové v divadle.

Své házení oštěpem hodnotíte jak? Byla jste na plátně vždycky vy? Asi dvakrát kamera zabírala něčí záda.
To byla moje záda. Není tam jediný záběr, kde bych nebyla. Musím říct, že to byl od Davida odvážný krok. Snažila jsem se samozřejmě připravit tak, abych mu nepůsobila na place potíže. A pokud jde o to hodnocení… Film je pro mě magie a mám pocit, že čím víc o tom člověk plká, tím víc jeho kouzlo mizí. Ať se dívají diváci a ti rozhodnou, jak přesvědčivá jsem. I všichni ostatní.

O vašem tréninku se toho už hodně napsalo. Ale jaký byl váš první hod oštěpem?
Bylo to na Julisce, je to už asi sedm let. Myslela jsem si, jak jsem sportovně založená, hodila jsem oštěpem a on padl půl metru ode mě. To bylo dost smutné dopoledne mého života. Bylo mi jasné, že mě čeká perný trénink.

Byl pro vás Zátopek kromě těch tréninků jiný než předchozí filmy? Třeba setkáním s žijící legendou Danou Zátopkovou?
To taky. Ale hlavně jsem nikdy předtím nebyla tak blízko počáteční realizaci filmu. Kromě Dukly 61´, kterou jsme také točili s Davidem. Ale nebyl to tak dlouhodobý projekt a neprožívala jsem s Davidem celou tu cestu od samého začátku. K Zátopkovi mám hodně intenzívní vztah, včetně toho, že mi přinesl řadu zajímavých setkání. A máte pravdu, jedním z nich byla Dana. Nesmírně zajímavý, hluboký člověk. Ona byla v jejich dvojici ta síla…

Pobavil mě její komentář, který dával režisér k dobrému na tiskovce - že Emila nemůže hrát žádný čičmunda. Nakonec, jak vidno, Václava Neužila vzala na milost.
Vzala. I když o jeho lýtkách se zkraje vyjadřovala dost pohrdavě. Ale Vašek ji přesvědčil. Já sama jsem sledovala jeho výkon s úžasem, byl pro mě velkou inspirací.

K Daně Zátopkové asi nebylo snadné proniknout?
Nebylo. Měla bohatý vnitřní svět, ten si ale pečlivě hlídala. V těžkých chvílích uměla zatnout zuby, byla držák, ale vnitřně velmi citlivá žena.

Co jste si ze společných setkání s ní odnesla?
Byla ten typ člověka, co se s ním skoro pořád smějete. To byl pro mě nádherný zážitek. Byla houževnatá, třeskutě vtipná a měla ráda život. Já od ní vždycky odcházela nabitá energií. Ona ji uměla předávat i ve svých téměř sto letech! Tělo už asi nebylo úplně ve formě, ale její hlava fungovala fantasticky. Já už teď leccos zapomínám, ona si vybavovala třeba z olympiády samé detaily.

Zátopek byl jako každý chlap a génius trochu sobec. Ptala jste se jí, jak to snášela?
To ani nebylo třeba, protože ve způsobu, jakým jejich život popisovala, to bylo vlastně už v podtextu řečeno. Ale nikdy ho nenatřela, držela s ním basu. Uměla si z jeho egoismu dělat legraci, ale zároveň jsem mezi řádky cítila, že někde v sobě měla bolavou vrstvičku. Emil asi neoplýval velkou porcí empatie, často shazoval její disciplínu, aniž si to uvědomoval.

Čím vás naposled rozesmála, vzpomenete si?
Když už na tom byla fyzicky špatně a trávila čas v nemocnici, přinesli jí kamarádi speciální polštář s portrétem Emila. Dana si ho vzala, dala za záda a prohlásila: Tak jsem zase po čase dostala Ťopka do postele…

Na tiskovce jste mluvila o sportu a kondici u dětí. Vaše starší dcera je také dost aktivní, ještě provozuje nový cirkus?
Ne, ten jsme opustili, byla to jen vstupní brána ke sportu. Františce to po určité době přestalo stačit a prohlásila – patrně pod tatínkovým vlivem - že by chtěla hrát fotbal…

A hraje?
Hrála. Dva roky pilně trénovala. Jenže to byla chlapecká společnost a ona se teď v devíti letech dostává do věku malé slečny, tak jí ta klučičí agrese a bojovnost začíná trochu vadit. Přišla s atletikou.

Nejspíš poslouchala pod stolem vaše debaty o Zátopkovi.
Nemyslím, že bychom to holkám nějak podsouvali nebo často o Zátopkovi mluvili. Ale samozřejmě viděla, jaký film chystáme a že Zátopek byl slavný běžec, dívala se s námi na některé záběry. Tak jsme zvědaví, jak dlouho jí to vydrží.

Než Zátopek dorazil do kin, stihla jste roztočit s Alicí Nellis film Buko. Pracujete spolu často, cítíte to před kamerou jako výhodu?
Je pravda, že už je to náš pátý společný film. Podobá se všem dlouhodobým vztahům ve všech sférách života. Na začátku se s tím druhým musíte jemně oťukávat, pohybujete se v neznámých vodách a jste trochu ostražitá. Je to osvěžující a nutí vás to být v pohotovosti. Ty delší ale přinášejí jinou hodnotu – námluvy se škrtají a člověk se rychleji dostane k jádru věci. Odpadají pocity nejistoty a obav: zahrála jsem to dobře? Líbila jsem se mu? Tohle už s Alicí máme za sebou. Máme otevřený vztah, který mi velmi vyhovuje. Zjistila jsem, že - aniž bych si to dřív uvědomovala, - se vlastně pořád pohybuji ve známých vodách. Totéž mám s Dejvickým divadlem, dlouhodobé vztahy mi svědčí. Obecně bych ale řekla, že je dobré to vyvažovat, hledat si občas i ten čerstvý závan.

Překvapila vás Alice s koněm, který má ve filmu jednu z hlavních rolí?
Tolik zase ne. Ona koně chová, takže vím, že se jim věnuje a přemýšlí o nich. Spíš jsem si říkala, co to udělá se mnou. Protože koně mám ráda a považuju je za krásná zvířata, ale zkušenost žádnou nemám, cítím k nim respekt. Láďa, který s námi ve filmu hraje, má ale se mnou jako nezkušenou koňačkou velkou trpělivost.

Vy v tomto filmu máte vlastně výzvy dvě - vaše postava je autistka. Tu jste ještě nehrála?
To je pravda. Hraji ženu, která má Aspergerův syndrom, a jsem za tu roli šťastná. Poslední dobou mi vůbec chodí tak různorodé nabídky, že mě to moc těší. Vypadla jsem z dřívějších škatulek a už nejsem ta malá holka nebo neposlušná dcera. Vydávám se do rozličných končin lidského spektra a Terezie ve filmu Buko mezi ně patří.

Předpokládám, že jste se na roli připravovala. Co jste ve světě autistů pro sebe objevila?
Vím o Bukovi už od loňského léta, rok s touhle postavou žiji a přemýšlím o ní. Alice mi domluvila schůzky s paní doktorkou, která je psychiatrička a zároveň terapeutka pracující s autisty. A samozřejmě je tu internet, což je studna nepřeberných zdrojů a různých videí, v nichž ležím. Přineslo mi to do života bezesporu nový rozměr. Lidé s autismem jsou v drtivé většině zajímaví a inspirativní. Mají svůj autentický přímočarý svět. Moc jsem si oblíbila filozofa Josefa Schovance, syna českých emigrantů ve Francii. Je také autista a ze svého hendikepu udělal přednost - o tomto zvláštním světě už napsal dvě knihy a přednáší po celém světě, úplně mě okouzlil.

Jak jste si sedla s koněm? Dopadlo to jako první hod oštěpem v Zátopkovi?
Ne ne, bylo to o něco optimističtější. Naštěstí nejezdím, máme s Bukem jen vztah na zemi, abych tak řekla. Seznamujeme se. S různými výsledky.

Co ještě vás během podzimu čeká?
Premiéra inscenace Vina od Daniela Majlinga v Dejvickém divadle, kterou jsme během lockdownu zkoušeli pod režijním vedením Ivana Trojana. Bylo to dlouhých sedm měsíců a protože je perfekcionista, byl k nám stejně přísný, jako bývá sám k sobě.

Lockdown. Jaké pocity ve vás vyvolával? Měla jste z pandemie strach?
Měla. Ale bála jsem se o zdraví svých blízkých. Máma prošla léčbou rakoviny a má křehčí imunitu, při první vlně jsme navíc o viru vůbec nic nevěděli. Co je zač, jak se přenáší a jak moc je nebezpečný. V tu dobu jsem byla strachem trochu paralyzovaná, to se přiznám.

Změny, které přicházejí a přijdou, vás nestraší?
Snažím se nebát. Svět je dynamický, život taky. Co my víme, jaká změna má přijít. Jsem otevřená, abych si nevytvářela představy, co a jak by se mělo stát. Snažím se neulpívat na jistotách, protože nevíme, jak dlouho vydrží. A jestli jsou ty pravé. Ale uvědomila jsem si během lockdownů jednu věc: jak je pro mě umění důležité. Že to není nějaká zanedbatelná nadstavba nad základními potřebami. Je to konfrontace se světem, někam nás posouvá a přivádí na nové myšlenky. A bez toho nemůžu žít.