Režisérka Beata Parkanová vás obsadila zatím do všech svých filmů, včetně Světýlek, které jste dotočili během léta. To už si můžete říkat dvorní herec.
No, asi to tak vypadá. Ale podstatná je jiná věc. Při prvním filmu Chvilky jsme se takzvaně namlouvali, oťukávali se, Beáta teprve zjišťovala, jak hraju a vzájemně jsme ladili formu, jestli to tak mohu říct. Teď stačí, že se na mě podívá, mrkne nebo se zamračí a já už vím. Dokážu vycítit, co ode mě chce. Také mě baví její velmi originální a svébytný rukopis. Pomocí neefektních jemných přediv dokáže odvyprávět velké drama mezi lidmi.

Slovo nahlíží do rodiny, kterou rozloží srpnová okupace 1968, ale spíše stylizovaně, bez velkých dramat. Řešili jste s režisérkou, jak emoce vysvětlit divákům?
Film je vyprávěn osobitě, co měsíc, to jeden obraz. Hodně jsme všichni řešili, jak bude ve filmu vysvětlen vpád vojsk, zda ve zvuku, jako ruch za okny nebo nějak podobně. Ještě na place při scéně, kdy sedím zhroucený v křesle, jsem se ptal. Ale Beata je vždycky svá, ve způsobu vyprávění, záběrování, ve způsobu střihu. Nakonec se rozhodla nepoužít vůbec nic, prostě to vypráví přes nitra postav.

 Výpravný historický film Il Boemo o skladateli Josefu Myslivečkovi půjde do boje o Oscara.
Mysliveček na Oscarech? Film Il Boemo půjde do boje o Ceny Akademie

Váš notář Václav se snaží udržet si v nesnadné době a navzdory nátlaku pevný mravní postoj. Rozuměl jste mu?
Ano. Byl mi blízký tím, že hájí morální principy a určité nároky na hodnoty, které by mezi lidmi měly být. Usiluji o totéž ve svém vlastním životě, proto jsem se do něj vcítil velmi dobře.

Co bylo s ohledem na vyprávění „přes nitra postav“ pro vás nejtěžší?
Asi Václavovy depresivní stavy. Když chcete, aby niterný smutek působil na plátně opravdově, dost se u toho natrápíte. Snad se to podařilo.

Film je o osobním dilematu v mezní situaci. Váš Václav řeší, zda vstoupit do KSČ a zajistit si komfortnější život, nebo žít komplikovaně v pravdě. Dostal jste se někdy do podobné situace?
Ano. Ještě za komančů. I když nešlo tolik o držku jako během srpnové okupace 1968, ani o život. Ale stávalo se mi to při pracovních nabídkách – kdy jsem zvažoval, jestli vzít něco, co nebylo úplně košer. Říkal jsem si – proč to neudělat, zajistilo by mi peníze, tamhle nebo jinde bych byl známější, byl by to klidnější život.

Jak to končilo?
Obvykle za mě rozhodla intuice.

Litoval jste toho někdy zpětně?
Ne, mám to dané tak, že co už se jednou stalo, mělo to být a nemá cenu se tím trápit.

Petra Hřebíčková v seriálu Pozadí událostí
Pozadí událostí: Soňa není žádná poddajná puťka, říká herečka Petra Hřebíčková

Nakolik podle vás zamávala okupace 1968 s naší hrdostí? Přemýšlíte o tom někdy?
Permanentně. Ale nejsem odborník na kolektivní duši, to umějí lépe rozebrat jiní. Je to taky otázka střídání generací, ti později narození myslím už dnes řeší jiné věci. Je pravda, že dnešním mladým chybí vojna, kterou jsme zažili, také by jim prospělo méně pohodlí. Ale mám pocit, že mají jiné starosti, žijí v ustavičném stresu, společenském tlaku na úspěch třeba. Věřím, že kdyby bylo potřeba republiku bránit, vzchopili bychom se. Já bych to udělal. Podobně jako je to teď na Ukrajině. Popravdě, víc mě trápí, že se opakují chvíle, které jsme už zažili a mohli bychom se jim vyhnout, nevstupovat do stejné řeky. A je to málo platné, lidstvo si znovu musí nabít držku, protože paměť je strašně slaboučká.

Rok 1968 je minulost, řešíme jiné politické problémy. Jak moc se vás dotýká, když se zvolení politici nechovají úplně mravně?
Moc. Trpím hlavně bezmocí, která na člověka padá proto, že to nemůže změnit. Ani tím, že jdete k volbám. Snažím se ovlivňovat alespoň prostředí kolem sebe, včetně divadelního. Obklopuji se lidmi, kteří jsou poctiví a pracovití, se kterými je mi dobře a s nimiž na sebe slyšíme. Kteří nejsou kariéristé, podrazáci a zloději.

Trable přicházejí občas i z nečekané strany. Loni jste v Činoherním klubu museli stáhnout inscenaci Ujetá ruka, protože postavu černého Tobyho hrál tmavě nalíčený Ondřej Sokol, nikoli Afroameričan. Zřejmě budete muset do budoucna podobné hry vypustit, že?
Vypadá to tak. Když jsme inscenaci, z níž mezitím odešel původní herec angolského původu Carreia, obnovovali, dělali jsme casting. Ale nikdo bohužel neprošel sítem, a to se účastnili Afroameričané i Romové. Pro nás byly prioritní herecké kvality.

Jaroslav Satoranský
Jaroslav Satoranský: U Policie Modrava jsem potkal skvělé kolegy

S Ondřejem Sokolem jste se střídali ve funkci uměleckého šéfa divadla. Pořád si předáváte štafetu?
Teď už je to na mě. Ale nehodlám v téhle funkci sedět dlouho. Potřebuji si vychovat nástupce a s klidným svědomím post odevzdat. Je tu řada věcí, které je třeba dotáhnout. Pak bych ale už měl taky rád čas na sebe. Což se mi v uplynulé sezóně absolutně nedařilo.

Jak se pozná v divadle dobrý šéf?
Na to jsou různá měřítka. Pro mě je milé cítit ze strany lidí, které mám pod sebou, sympatie a oporu. A teď nemluvím jen o hercích, které mám nejblíže. Ale také uvaděčkách, technicích, pokladních. Buď to řeknou přímo, nebo to na nich vidím – že je to v divadle těší a chodí do práce rádi. Přitom to vůbec nemají jednoduché.

Hodí se, když je šéf tak trochu i dobrý psycholog, ne?
Ano, vyžaduje to i velkou dávku empatie a znalostí povah. Lidí, kteří k naší práci chtějí a mají co říct, není málo. Musím říct, že občas je těžké brát pořád někde sílu. Protože člověk ví, co a jak by chtěl, ale proměnit slova v činy, bývá těžké. Kdyby to bylo jen na mě, nebyl by to takový problém. Ale divadlo je konglomerát různých sil a vlivů a sladit je v komunitu lidí, s nimž můžete dosahovat krásných výsledků na scéně, není vůbec snadné.

Seriál Devadesátky, kde jste hrál ve dvojici s Ondřejem Sokolem vyšetřovatele, slavil právem úspěch. Nebude pokračování?
Bezprostřední časová návaznost na ně asi ne. Tam už jde o kauzy, které se dotýkaly vyšších politických pater, a do toho se podle mě nikomu říznout nechce. Nechtěli to řešit filmaři tehdy a nemají chuť ani v dnešní době. Ale mám nějaké další filmové projekty a v divadle nás čekají v nové sezóně premiéry zajímavých her.

Nápady a látky jsou. Herci a tvůrci také. Co zázemí? V postpandemické době plné ekonomické nejistoty, do které fatálně zasáhla i válka na Ukrajině, a odlivu diváků je to asi špatný čas pro kulturu?
Strašně špatný. Jen pokud jde o granty, je to bída – teď mluvím o divadle. Aktuální grant bude zásadně ponížen, to už víme. Do toho se zvedají energie. Jsou před námi těžké roky, musíme se s tím popasovat. Plácáme se v tom od covidu. S novým ředitelem, který nastoupí od ledna příštího roku, mluvíme o vícezdrojovém financování, o sponzorech, snažíme se na to připravit.

Natáčení seriálu Pálava - Život zalitý sluncem.
Seriál Pálava? Nadužívané tož a nepřirozené nářečí, shodli se Jihomoravané

Člověk vždycky nejvíc prožívá to, co se ho aktuálně dotýká, občas nám chybí širší kontext.
Je to tak. Pořád si říkám, že před sto lety byla doba v první republice podobně neklidná. To jen my si ji po letech idealizujeme. Ale ta pohoda trvala čtyři pět let, pak přišly problémy. Lidé neměli peníze, ukrutně šetřili, sociální nůžky se rozevíraly. Ve 20. letech si lidstvo říkalo, jak je dobře, že je válečný masakr za námi a že už ho nikdy nedopustí. Pak přišla druhá světová. Ještě horší a masakrálnější než první. Zažíváme dějinné vlny. Ještě nedávno jsem si říkal, jak je dobře, že žádnou válku nemáme ve své blízkosti. I když podle historiků probíhají války ustavičně na polovině planety! Jen je nevnímáme, protože jsou někde daleko. Vidíte, a už máme jednu přímo za rohem.

Co vás v téhle nedobré době těší?
Mně už stačí málo. Že ráno svítí slunce, nebo že když hraju, daří se to a cítím, že nás diváci berou. Jsou to chvíle, kdy se vydaná energie zúročí a nabije vás. A samozřejmě rodina. Tedy když s ní jsem – což poslední dobou bohužel kvůli práci často nejsem…