Co jste poprvé řekl Olze Sommerové, když vám nabídla tenhle dokument?
Byl jsem v rozpacích. Vždycky mi přišlo trapné, když někteří lidé přiznali, že sami přišli s nápadem natočit o sobě film. Jsou takové typy. Ale Olga je natolik významná dokumentaristka, že jsem si řekl, že odmítnout by bylo hloupé.

Jaké to je dívat se na sebe na plátně?
Těžký. Nejsem jájíčkář. I když si to o mě spousta lidi myslí. Umím být excentrik na scéně při koncertě, ale koukat se na sebe v kině, to mi fakt nejde. Skoro mi to přijde svatokrádežné, pomlaskávat nad svým osudem. Ale jsem samozřejmě za Olinčin portrét vděčný, natočila to skvěle!

Nejen koncerty a knihy. Tata Bojs se chystají na filmové plátno
Tata Bojs vstoupí na stříbrné plátno. Známá kapela dostane sci-fi film

Jste asi největší živel, s jakým Olga Sommerová točila. Přeli jste se o některých věcech?
Sem tam. Měl jsem určité představy a návrhy, ale Olga je režisérka, co vás laskavě vyslechne a pak jde a udělá si to podle sebe. Prosadil jsem jen to, co sedělo jejímu konceptu. Navíc jsem se nepřel kvůli blbinám. Nejsem typ, co řeší svoje uhry v detailu před kamerou. Šlo o dějiny národa, jmenovitě odsun sovětských vojsk, tam nemůže být věcná chyba, zvlášť když o ní víme. Řekl jsem: Tak to nebylo, musí se to opravit. Jenže film byl už střižený, tak jsem trochu u Olinky narazil. Ale spravili jsme to. Jindy jsem nechtěl o určitých momentech jen žvanit, protože je vždycky lepší, když to ukážete v obraze. Řekli mi: nemáme to v archivech. Tak jsem šel, vnutil se tam a našel, co jsem hledal. Ale nazval bych to tvůrčími konflikty.

Pustil jste ji se štábem i k sobě domů, mezi své blízké, kteří vás nějak reflektují. Objevil jste během toho o sobě něco nového?
Ne. To bych si vymýšlel. Myslím, že to, jak žijeme a jak si povídáme, je vidět i ve filmu. Malý rodinný chaos, jak ho trefně pojmenovává i moje máma. Spíš mě některé repliky pobavily, třeba když naše dcera Natálka utrousila, že je hrozný, jak chce táta „být furt rocker“. Jako bych v životě dělal něco jiného. To je jako byste celoživotnímu výpravčímu vytkla, že chce pořád přehazovat výhybky a zvedat plácačku…

Váš dům je plný žen, včetně babičky, která se nechová jako vlídná stařenka, nýbrž jako „rázná kněžna Zaháňská“, jak jste to ve filmu okomentoval. Jsou někdy hašteřivé?
Ne. Díky tomu, že v naší rodině vládne křesťanský duch, mají tak trochu v popisu práce spolu vycházet. Což pro ně určitě snadné. Když se - nedej bože - objeví nějaké napětí, je ženami tak pečlivě skrývané, že musíte složitě analyzovat, jestli vůbec nějaké existuje. Už jen křivý pohled je vnímán jako překročení etiky. Všichni se k sobě chovají strašně dobře, nemůžu sloužit, žádný velký konflikt a hádky jsem nezažil.

Adam Mišík a Marsell Bendig
Adam Mišík jede svou pekelnou jízdu. Banger vybočuje z českého mainstreamu

Spíš přemíru péče, ne?
To ano. Ony to berou jako potřebu řádu a péče, já jako kontrolu, od které utíkám. Když už nemám manželku, chci si užít svobodu. Někam jít a nemuset hlásit, kam jdu a kdy přijdu. Nejvíc to řeší babička a to je opravdu těžko únosné. Občas se k tomu připojí i Natálka, sem tam bývalá žena Marsha, která s námi v domě dál bydlí. Jsem zkrátka opečováván ze všech stran.

Ženy vás okupovaly i za kamerou. Co jste si jako muž odnesl ze setkání s Olgou Sommerovou a Olgou Špátovou, která film snímala?
To byl taky mimořádný zážitek. Tolik veselých věcí, co jsem vyslechl! Do krve se pohádají o film, ale jinak se strašně milují. Ovšem běda, kdybych se náhodou přidal na jednu nebo druhou stranu. Škoda, že jsem neměl vlastní kameru, točil bych to.

Film připomíná váš lví podíl na odsunu ruských vojsk z našeho území. Co vás napadá, když se v kontextu okupované Ukrajiny díváte na archivní záběry odsunu v dokumentu?
Je mi z toho úzko. A musím s určitým pocitem zadostiučinění - snad to není pýcha - říct, že to byl tehdy pro nás fakt zásadní krok. Ve správnou chvíli. Kdyby u nás Rusové zůstali ještě tak pět let, sem přesvědčený, že už by to nešlo, Putin by to nedovolil. Gorbačov byl hodný člověk, ale měl kolem sebe hajzly. Taky ho posléze vyštvali ze země. Ti nejhorší jestřábi v Rusku zůstali. Pak přišel Putin a znovu se začala formovat síla, ze které jde strach. Kdoví, jestli tady zase nebudeme za deset let zkroušeně sedět pod ruskou vlajkou. A kdo řekne, že se to nemůže stát, je vůl.

Vojtěch Dyk, nedaleko Sovových mlýnů, kde začala pouť jeho filmového hrdiny Myslivečka
Vojtěch Dyk: Namazal jsem svému egu schody

Na Ukrajině nám to novodobý car názorně ukazuje.
Právě. Mimochodem, celých třicet let po revoluci jsem při vhodných chvílích opakoval, že se musíme energeticky od Rusů odříznout. Stejně jako jsem apeloval na ministerstvo zahraničních věcí, abychom už zkraje 90. let vymístili i ruskou ambasádu. Pořád na to byl čas… Tak teď nám ukázali. Je potřeba uvědomit si, že imperialistická struna naladěná v carské době pořád trvá. Méně či více viditelně. Jsem šťastný, že jsme je od nás vyhodili včas, ale ten krok B jsme neudělali. Minimálně tahle pasáž v našem filmu je velmi aktuální.

Počítám, že vás po letech tahle situace s novou ruskou agresí dost svrběla?
To víte, že jo. Asi narážíte na mé úvahy ohledně prezidentské kandidatury. Ale důvod, proč jsem z nich ustoupil, byl kromě jiného, že putinovská agrese přesvědčila i poslední pochybovače, že zemanovská orientace na Rusko, byť hájená obchodními důvody, byla špatná. Nikdo z adeptů na prezidenta už dnes touhle cestou nepůjde. Je ale dobré si uvědomit i jinou věc. Žili jsme si jak prasata v žitě. Měli jsme svobodu, životní úroveň, krásnou zemi - což máme samozřejmě doteď. A nevážili jsme si toho, nepočítali s tím, že mohou přijít nějaká rizika. Nerad bych trapně kázal, ale je důležité se nenechat rozhádat a rozklížit gerilovou válkou. Ona trochu hrozí, když se podíváme na různé demonstrace. Udeří horší časy, nespokojení lidé budou náchylní k agresi a hledání rychlých viníků. Musíme táhnout za jeden provaz, jinak Putin rozvrátí celou Evropu a budeme v řiti.