Vybral jste kavárnu Nona v Národním divadle. Kdysi jste tu hrál a režíroval. Jímá vás nostalgie, když tu tak sedíme?
Ne. Já k Národnímu nikdy nostalgii necítil. Byla to dobrá zkušenost… To je vše. Ale kavárnu mají fajn, ne? Je tu hezký výhled.

To je. Až na ty příšerné toalety. Ale zpět k vám. Během pandemie jste prý měl novou privátní roli, on-line dědeček. Jak jste uspěl?
Výsledky myslím dobré. Jsem potěšen, nezklamal jsem. Bylo to na hraně mých schopností, to musím přiznat, ale jinak v pořádku. Kdyby to ale pokračovalo dál, asi bych už musel začít na internetu vyhledávat různé postupy výuky. Rozhodně jsem si užil vnuky víc, než bych za běžných okolností mohl. Za to jsem rád.

Měl jste to nějak sofistikovaně zorganizované?
Měli jsme to rozdělené. Já dostal na starost matiku, přírodopis a vlastivědu, zbytek jsem nechal manželce a dceři. Zkraje byly trochu problémy s připojováním a další počítačovou technikou, ale pak už jsme fungovali. Kluci mě pak už tolik nepotřebovali, věděli, kdy si dělat úkoly a podobně… Byl to zvláštní čas, trávili jsme ho komplet na chalupě, nic mi nechybělo, mohl jsem si v klidu připravit své pracovní věci, vnuci byli bonus navíc.

Vladimír Mišík ve studiu
Blues o bílých vlasech. Deník byl s Vladimírem Mišíkem ve studiu

Pro všechny bylo najednou v karanténě spousta volného času. Člověk měl pocit, že může dělat řadu věcí. Taky se vám to stalo?
Ano. Dostal jsem se do situace, kdy všeho najednou bylo moc. Měl jsem v hlavě projekty zhruba na dva tři roky, u leckterých jsem čekal, jak dopadnou granty. Nebylo toho málo. Předpokládal jsem ale, že tak půlka nevyjde. A ono se stalo, že vyšlo všechno. Naráz. Což byl průšvih. Takže teď jsem ve smyčce, kdy těžko stíhám a mrzí mě to, protože bych si všechny věci chtěl užít. Jsou zajímavé, tak jsem si chtěl vybírat, v jakém pořadí se do nich pustím.

Na které dojde nejdřív?
Právě že většinu dělám tak trochu souběžně. Například mě teď čeká opera. U ní jsem ke svému překvapení zjistil, že návrhy dekorací se předávají už tři čtvrtě roku před zkouškami. Takové nečekané logistické problémy…

Budete dělat operu? Jakou?
Kouzelnou flétnu od Mozarta.

Jak se to stalo? Seděl jste ráno u kávy a řekl si: operu jsem ještě nezkusil?
Bylo to dost podobné. Někde jsem v rádiu utrousil, že už jsem udělal všechno, co jsem chtěl. A plácl jsem furiantsky, že snad jedině operu ne. Jenže on to zrovna poslouchal v autě ředitel Národního divadla v Brně pan Heřman. Nelenil, zvedl mobil a zavolal – já bych tu jednu měl.

To jste si naběhl.
Ano, naběhl jsem si. Ale na druhou stranu, byla to výzva, která lákala. Ta se neodmítá. Tak chystám operu.

Jak to jde?
Baví mě to. Akorát na mě všichni mluví hudební řečí a já jim moc nerozumím. Volá mi třeba paní z hudebního archivu: Prosím vás, já vám pošlu klavírní výtah, jste pravák, nebo levák? A já nevím, co říct. Že mě někdo přinutí režírovat podle klavírního výtahu… No to bylo překvapení. Pak mi paní vysvětlila, že je to proto, abych mohl otáčet listy zprava doleva. To jsem si poprvé řekl: chlapče, tohle nebude jednoduché.

S celým operním ansámblem jste se už potkal?
Ne. Zatím připravujeme scénu a kostýmy. A potkal jsem se s paní dramaturgyní. Bude to opus, to je jasný. Ale já se na tu velkou scénu těším. Bude to příjemná změna.

Zpěvák Dan Bárta
Zpěvák Dan Bárta: Mladým Wertherem i Evženem Oněginem už jsem byl

Předpokládám, že pietní klasické nastudování od vás čekat nemáme?
To opravdu ne. Vymyslel jsem si u příběhu menší posun, trochu do sci-fi nebo fantasy. Uvidíme.

Recenzenti občas žehrají na nedostatek špičkových českých sólistů. Jak to vidíte vy?
Tak to po mně nechtějte. Když mám rozlišit, která sopranistka je lepší, to neumím. Umím říct, která se mi líbí a která ne. Nebudu ale sólisty obsazovat sám. Navíc brněnská opera má opravdu špičkový soubor, tím je pověstná, hlavní jména také znám. Takže obsazení bude české. I když se chystá alternace v němčině – to kvůli výjezdům do zahraničí. Víc vám povím za pár měsíců.

Jak je na tom filmový projekt o Janu Eskymo Welzlovi? To je vaše celoživotní téma, pracoval jste s ním i ve své knížce Nečíst.
To je pro mě opravdu silné téma. Bude to celovečerní animovaný film, teď jsme na něj dostali grant. Scénář píšeme s Markem Epsteinem, jsme téměř u konce. Sháníme koproducenty, protože je to drahé. Možná je i seženeme. Problém je technologie. Chceme barevný film, ale zatím zvažujeme, jakým způsobem k němu přistoupit.

Rotoskopie jako u Aloise Nebela by vás nebavila?
Možná v ní opravdu najdeme nějaký základ. Další kroky budou bezesporu zajímavé, spolupracujeme s profesorem Sýkorou z ČVUT z oddělení animované tvorby, kde díky němu objevujeme neuvěřitelné technologické možnosti. Výtvarně se na projektu podílí mladý Vašek Švankmajer, který má také dobré nápady. Ladíme celkovou formu, řekl bych. A určitě to nechceme uspěchat.

Čím vás vlastně Eskymo Welzl tolik fascinuje?
Jednak je to můj rodák, pochází ze Zábřehu, jednak můj velký dětský hrdina. Cítím s ním jisté spříznění. Znám hospodu, kam chodíval, tehdy se jmenovala U Morávků, a když jsem byl malý, potkával jsem lidi, kteří ho zažili. Hodně jsem toho o něm přečetl a nepřestává mě fascinovat ta záhada, co je vlastně zač.

Že se člověk zničehonic sebere a zmizí na sever?
Přesně tak. Říkám si, jestli je to úplný idiot, který se zbláznil, odjel se sáněmi do ledu a pak zase zpátky. Mezitím hledal zlato, lovil a ještě si měnil jména. Nebo tvůrce, který o svých cestách psal na pohlednice a z nich vznikly knihy. Baví mě hrát si s těmihle úvahami. Inspirovat se. Cítím v tom propojení s kumštem. Zajímavá je také otázka, kolik z toho, co napsal, si třeba vymyslel… Do jaké míry byl divadelník a fabuloval.

Také by vás lákalo mizet někam do dáli?
Už mi stačí moje chalupa a Jeseníky. Já ale nikdy nebyl velký cestovatel. Už jen ta letadla - špatně létají a špatně přistávají. Nemusím to. Ale pokud jde o Welzla, doufám, že film vizuálně a technologicky dotáhneme a spustíme. Bude to spíš opis jeho cest než Welzlův životopis, příběh jiného malého hrdiny. Měl by být pro kluky i holky, co mají rádi dobrodružství.

„Na rodinné zázemí si nemůžu stěžovat, mám skvělou přítelkyni i syna,“ říká Ondřej
Filmový fešák Ondřej Veselý se bojí, že se lidé přestanou potřebovat

Karanténa moc dobrodružství neskýtala. Chybělo vám během té doby něco zásadního?
Ne. Po mnoha letech kontaktů s diváky a herci, se světem show jsem spíš unavený. Užil jsem toho dost. Naopak mě baví kontakt přes počítač, to vědomí, že můžu něco napsat, někomu to poslat a čekat na odpověď. Jsem nadšený z téhle chytré formy komunikace. Zažil jsem i zoomové slyšení o grantech, všichni tam byli v těch malých čtverečkách, no kino!

Ovlivní pandemie podle vás kulturu?
To se teprve ukáže. Jestli se lidi vrátí do divadla a do kina, zda se promění dramaturgie, přibudou jiná témata. V něčem to bude určitě nové, přijde změna, jen nevím, jaká. Možná budou lidi něco potřebovat, ale co? Je asi brzo na podobné závěry. Určitě to ovlivní zelenou politiku a její dosavadní omezování, to se nejspíš dost sníží. Ale taky se zvýší agresivita, protože už teď panuje nervozita, lidé se bojí, co přijde.

Vy sám jste nová témata neobjevil? Třeba pro další knihu?
Ne. Vzhledem k těm, co už jsem měl předtím, ani nebyla šance a čas. Knihu také neplánuju, do té první jsem vložil věci, které mi ležely delší čas v hlavě, žádné nové se neurodily. To bych se musel zaúkolovat a to se mi nechce. Ale film, který točíme v létě, je možná jistou reakcí na to, co jsme prožili. Ukazuje schopnost nadhledu a hry – jako varianty řešení, jak zmíněnou agresivitu zvládnout.

O čem je?
O herci, který dostane poprvé příležitost režírovat. Odehrává se v Olomouci, jeho babička je herečka v důchodu, rozhodnou se, že budou hrát spolu, ale dostanou se do nevídaných situací a různých komplikací. Víc nemůžu prozrazovat, to by pak pro diváky nefungoval příběh. Pracovně se to jmenuje Šnajdr.

Využil jste volný čas i k nějaké ryze domácí aktivitě? Třeba zahradničení?
Ne. Já maximálně poseču trávu a jdu od toho, hlína pro mě není. Ale našli jsme konečně s manželkou čas na společnou dovolenou. Byli jsme v Dubaji.

Vasil Fridrich
Herec Vasil Fridrich: Fackovací scéna mi byla vyloženě nepříjemná

Nevypadáte jako ten, kdo má rád dovolené.
Nemám je rád. Já je vůbec nemusím. Ale bylo mi po těch letech půstu jasné, že musím. Žena byla ráda, navíc jsme cestovali s přáteli. Byli tam už poněkolikáté, provedli nás městem a tou místní podivnou nádherou. I starou Dubaj s přístavem a lodičkami jsme viděli. Tam bylo hezky. Ale ta vedra! Chytli jsme už čtyřicítky a to už není pro mě. Týden je tak akorát. A to jsme si navíc zapomněli vzít sebou víno. Tak jsme si říkali, přece tu musí fungovat nějaká šedá síť. Zkusili jsme to v našem hotelu na mladého recepčního, který vypadal, že by mu neřesti nemusely být cizí, ale úplně se vyděsil. Prostě jiné světy…

Měl jste sebou počítač, nebo jste si dopřál detox?
Měl. To víte, že jo. Detoxy mi nejdou.

V posledním roce jste toho stihl hodně. Kromě toho, o čem jsme mluvili, jste byl i Mužem se zaječíma ušima a hasičem v nové komedii Kdyby radši hořelo. Umíte říkat ne?
To umím. Párkrát jsem to v poslední době i řekl. Ale tohle všechno, o čem mluvíme, se nakumulovalo kvůli pandemii a různých stopkám. A to ke mně ještě doputoval od Martina Vadase moc hezký scénář od mladého studenta slovenské filmové školy, nemůžu si vybavit jméno, ale je to výborně napsané - úžasná sranda, taková absurdita vykloubená z pantů. Já nejdřív říkal: Martine, nemám vůbec čas, nedávej mi to. Jenže to bylo fakt dobré a dobrých komedií je tak málo! Humor je poslední dobou strašně banální. Tohle je poetika, která tu dlouho nebyla. Krásně situační humor, přitom jednoduchý, o debilech, co jdou unést něčí manželku a zvrtne se to. No totální hovadina. Ale opravdu vtipná. Tak jsem to vzal, s tím, že to natočíme. Tak tahle já to mám s těmi ne.