Kasier v Havelkově filmu zahradničí. Dáša bude objev, říká o své partnerce

Stalo se vám někdy něco podobného, co prožívá Zahradník ve filmu? Šikana ze strany zpupného, arogantního člověka?
Na vlastní kůži jsem to nezažil, ale případů je hodně. Někam se přistěhuje oligarcha a chce si věci vymoci – podplatí starostu, někdy celou vesnici. Metody jsou různé. Zkouší to nejdřív penězi a když to nejde, tak silou. I tady se stalo, že někdo otrávil všechny králíky. Asi třetí čtvrtý den natáčení. A ještě je roztrousil podél příjezdové cesty. Bylo to jak mafiánské znamení.

To si děláte legraci.
Vážně. Těžko říct, jestli ze závisti, nebo z jiných důvodů. Říkal jsem si, jestli se takhle neprojevuje dotyčný zbohatlík, jehož chování scénář kromě jiných inspirovalo. Jestli se nedomákl, že se podle něj točí tenhle film. Prostě taková výhrůžka. 

Oldřich Kaiser znovu na scéně. Jiří Havelka natáčí Zahradníkův rok

To je jak z italské gansgterky.
No, takhle tu žijeme. 

Ve filmu hrajete se svou reálnou partnerkou. Je to výhoda, nebo spíš naopak?
Výhoda. Protože na mě dohlíží. Tuhle mi řekla: vypadáš jak šupák, převlíkni se! Moje generace je zvyklá moc neodmlouvat, vzít na sebe, co dostane. Ale Dáša ne, ta má jasno. Taky jsem jí to jednou v dobrém oplatil – naštvalo mě, když jí stáhli vlasy do gumičky. Povídám: no co to je, vždyť tebe dělají ty krásné vlasy. Docela hezky tenhle film sdílíme, kultivuje nás to. Dáša se naučila číst scénáře, dokonce strčila prsty do hlíny. Před natáčením to bylo: cože? Kytky a hlína? Já rockerka? Nikdy!

Jak se jí vede v roli?
Dáša je objev! Sám jsem byl zvědavý, jak se s tím vším tady na statku popasuje. A jde jí to na první dobrou. Vplula mezi rostliny, bez mrknutí oka usekla slepici hlavu. Pravda, občas mi řekne: Oldo, mě už to nebaví. Už nebudu točit. Já ji pak přemlouvám, že to musíme dodělat.

A ví, že je v plánu točit až do února?
Jo, to ví. Právě proto z ní občas vypadne: proč já kráva do toho lezla! To je nadávek. Pořád: Oldo, já končím. Říkám: vždyť jsi ještě ani nezačala. Tváří se, jako by měla za sebou už několik filmů. Jak říkám, objev roku.

Poslouchá pana režiséra?
Poslouchá. I když sem tam má nějaké námitky nebo rady. Ale vždycky se dohodnou. Dokonce má i zajímavé nápady. A pan režisér na ni pak hledí jako na zjevení. Například doporučila, jak by měl vypadat určitý záběr. Žasl jsem, to si ani já nedovolím - kecat režisérovi do práce.

Ještě něco si dělá po svém?
Odmítla si obléct kostýmy. Přece nepolezu do těch hadrů z fundusu, prohlásila. Má pravdu, jsou to třicetileté hadry, co si herci střídají, seriál za seriálem. Moc se to neobnovuje. Když se na ně podíváte, všechny jsou šedivé. Tak si donesla vlastní. Máme tu polovinu svého šatníku.

Budete mít ve filmu nějakou společnou hudební scénu?
Ano, já na housličky, Dáša na kytaru.

Ještě pořád vás baví stoupnout si před kameru?
Nebaví. To víte, že ne. Ale když je dobrý scénář jako tenhle… Navíc pořád je to lepší, než se živit jako influencer nebo fejsbukář.

S Jiřím Lábusem nic nového nevymýšlíte?
Už ne, Jirka je trochu unavený. On si tedy myslí, že ne, ale já mu říkám, že jo.

Máme spolu už jen Tlučhořovic rodinku v rádiu a taky hrajeme ve společném představení v Kalichu. To stačí, nic se nemá přehánět. Nejlepší jsou přátelé, které nevidíte.

O přátelství vyprávěl moc hezky film Poslední závod o Hančovi a Vrbatovi, kde jste hrál německého závodníka Ratha. Taky důležitý Hančův přítel.
Ano, to je pravda. Myslím, že mohl dostat v příběhu trochu větší prostor. Lidé toho o něm moc neví. To byl chlap! Bojoval až do posledního dechu. Zajímavá postava. Jmenovala se podle něj přece Rathova pasáž, ještě za první republiky. Člověku to naskočí, až když zná souvislosti. Prodával tam kdysi sportovní výbavu a trampské věci. Neměl snadný život, poslali ho pak do Jáchymova. Ale nikdy to nevzdával.

Příběh Františka Kriegela je dotočen. Symbolicky před výročím srpna 1968

Film vás tolik nebaví, co zahradničení? Když jsme u toho filmového Zahradníka…
To ano. I když už ne s takovou vervou jako dřív. Teď mi tam třeba kvete krásně ibišek. Ale někdy bývám netrpělivý. To pak jdu a koupím si kytku umělou. Třeba na vistárii – než vykvete - jsem čekal neúměrně dlouho. A ona pořád nic a nic. Tak jsem pořídil umělou. Hezky jsem ji tam navázal. Nebo slunečnice, pěkně jsem je opřel o plůtek. Jen je tam nesmím zapomínat přes zimu. To jsem jednou udělal a sousedi pak žasli: hele ono mu to kvete i v mrazu.

Co vám dělá v tuhle dobu radost?
V podstatě každý den. Drobnosti. Kytičky, hudba, Dáša – ta hlavně, to je radost od rána do večera. Taková širší radost. Je to jak když máte doma Everest. Buldozer. Ale zaplaťpánbu, já se za něj vždycky schovám. Razí mi cestu.