Vypadáte uštvaně, co jste zkoušeli?
Vážně? No, nic akčního, Shakespeara. Arnošt Gofdlam nám do Ypsilonky dohodil šikovného mladého režiséra Martina Tichého, zkoušíme s ním Sen noci svatojánské. Je to trošku podle něj, trošku podle nás. Ale hlavně si vymyslel fantastickou scénu, se kterou se dají dělat divy. Minimalistická, ale nesmírně variabilní.

Koho tam hrajete?
Toma Dráta, jednoho z řemeslníků. To jsou nejvděčnější figury.

Jak na tom teď divadlo je? Chodí diváci?
No, chodili by. Kdyby před časem nedorazil jeden čínský virus, který nám poslali jejich komunisti.

Charismatický herec a dabér Jan Přeučil
Jan Přeučil: Stáří opravdu není pro sraby, je potřeba užívat si každý den

A je podle vás z laboratoře, nebo přírody?
To je úplně jedno. Ale je od komunistů. Čtyři měsíce zapírali, že tam něco takového mají. Lékaře, který ho jako první identifikoval, zavřeli. Na nátlak veřejnosti ho pustili, ale pak nějak rychle zemřel. Je snadný tvrdit, že na covid. Věřte jim. Jsou to komunisti a ti lžou, i když mluví pravdu.

Vy jste si před lety také prošel dost nemilou exotickou nákazou. Tělo už musí být odolné, ne?
To byla jiná parta virů. Na tu už umírali faraoni. Není to kapénková nákaza, přenáší se přes krev. A roznášejí ji mimo jiné komáři. Navíc na tuhle mrchu západonilskou neexistují vakciny.

Jak jste na tom teď, pořád vás trápí tělo?
Pořád. To mám už doživotně. Některá nervová spojení neexistují. A bez spojení není velení, jak známo. Ale bojuju.

Nechal jste se očkovat proti koronovaru?
Ano, nevidím důvod, proč ne. Je to rozumný přístup. Mohlo by nás být víc, kdyby někteří neblbli. To už věděl Louis Pasteur v 19. století, že očkování je cesta. I tehdy samozřejmě byli tací, kteří protestovali, tvrdili, že je to proti Božímu zákonu. Že si dnes řada těchhle odpůrců ničí zdraví kouřením a chemií v levném jídle, to jim divné a škodlivé nepřijde.

Vy se navrch i otužujete. Pořád ve Vltavě jako ve filmu Bába z ledu?
Ne, u nás na koupališti. Řeka je moc teplá.

V lednu? Vy jste srandista.
Ne. Myslím to vážně. A hlavně si myju ruce. Zní to banálně, ale to mi přijde v tenhle složitý čas nejdůležitější. To už nám říkala v dětství naše máma, že mytí rukou je alfa omega zdraví.

Herci Máša Málková a Martin Dejdar se potkávají ve hře Mléčné sklo
Martin Dejdar: Mléčné sklo je svědectvím doby o lidech a jejich vztazích

Diváci vás mohou vidět kromě Ypsilonky i na Palmovce, kde hrajete ve Višňovém sadu komorníka Firse. Baví vás?
Baví. Ale hlavně jsem tam potkal spoustu skvělých kolegů a lidí, které bych jinak nepotkal. Obdivuju je, že zvládají ten hutný objem textů, které Čechov sepsal.

Máte obavu, že by vláda mohla divadla znovu zavřít?
Helejte, já už zažil horší věci. Komunismus například. Za totality jsem hrál divadlo v obr sále pro pouhých sedmnáct diváků, z čehož šestnáct bylo platících a jeden neplatící – můj otec. Na konci mi řekl: Teda to byla kravina, Pavlíku. Jmenovala se to nějak jako Socialistická naděje a napsal to Josef Hora. Fakt běs. Taky jsme hráli jednu strašlivou ruskou hru. Zkrátka horší časy. Takže zavření divadel se nebojím. Vždycky je co dělat. Pořád lepší na čas zavřít a zůstat doma, zvlášť když jste nemocní nebo v karanténě. Lidi občas hudrujou, že přijdou o peníze. Ale k čemu jim budou, když umřou?

Čím je pro vás divadlo?
Vším. Jen lidi, které díky divadlu potkávám, za to stojí. Tolik osobností, moudrosti, rozhledu! Jsem starej, už leckoho pamatuju. Měl jsem tu čest potkat se panem Voskou, Martinem Růžkem, Jiřím Sovákem, Vláďou Menšíkem. Ten byl nenapodobitelný!

Ještě pořád cítíte rozechvělost, když si stoupnete na scénu?
Něco je už rutina. Ale i tu rozechvělost, jak říkáte, pociťuju. Nejhezčí je, když zažíváte nové věci. Martin Čičvák, který s námi nastudoval právě Višňový sad, ten tohle umí vyvolat. Chtěl bych ho dotáhnout k nám do Ypsilonky. Ale asi na nás bude drahý.

Kolik diváků teď na vás v Ypsilonce chodí?
Dost. Na tuhle dobu je to krásný. A řeknu vám – i kdyby přišli jen tři, budeme pro ně hrát co nejlíp. Protože si to zaplatili a věnují nám svůj čas. Nejvíc mám rád, když lidi s námi herci jdou. Naladí se na naši notu. To je nádherný pocit. Roušky to, pravda, dost ruší, protože nevidíte úsměv a takové to milé pochechtávání. Ale pořád je to dobrý.

Vidíte na oči, ty jsou taky dobré. Ne?
Jo, oči jsou dobré. Sice je máme teď až ve třetí řadě, protože nám diváky kvůli covidu rozsadili, trochu musíme napínat zrak a uši, ale dobrý.

Dana Medřická
KVÍZ: Milovala divadlo a dva muže. Co víte o životě herečky Dany Medřické?

Znovu hrajete v pokračování filmu Tady hlídám já. Opět dědeček a plukovník ve výslužbě. Bavilo vás to i podruhé?
Ano, natáčelo se zase na Šumavě, je tam krásně. Sešla se fajn parta. Jen je to tentokrát víc o psech než lidech, řekl bych. Pejskaři si přijdou na své. Mám rád film, je to tvůrčí činnost. I když nikdy nevíte, jak dopadne. Relativně slušný scénář ještě není záruka.

Natáčíte i seriál Jitřní záře o lidech na samotách mimo civilizaci. Proto jste se nechal zarůst jako poustevník?
Ano. Je to tak. Odehrává se v malé osadě, kde se lidé snaží žít po svém. Je to inspirováno skutečnou kauzou, kdy do života lidí nepěkně zasáhla společnost a situaci musela řešit dokonce ombudsmanka Anna Šabatová. Dobrý příběh, dobře napsaný. Režisér Dan Wlodarczyk mě dal do páru s Lenkou Skopalovou. Hrajeme sousedy, zarostlé venkovany.

Četla jsem o tom. Je to o lidech, kteří se snaží žít mimo systém. Mimochodem, dá se to, podle vás?
Asi dá. Jen pak tihle dobrodruzi nesmí po společnosti nic chtít. Když společností pohrdám, nenatahuju ruku. Ať si žijí jako indiáni a staví si týpý, oukej, ale pak musí počítat s vlastními zdroji.

Vy sám pocházíte ze Šumavy, z rodiny sládka. Ještě to někdo u vás dělá?
Kdepak. Táta už je mrtvý, asi bych to zdědil nejspíš já, vím, jak má pivo vypadat a jak se s ním zachází. Ale necítím se být takový mistr. To je velká zodpovědnost.

Ale bylo by to fajn, ne?
Já už si vybral. A dneska se vaří pivo všudemožně a dobré.

Všude ne.
Tak dobře, všude ne. Ale leckde by stačilo v pivovaru uklidit a hned by bylo lepší. Sládek nesmí být bordelář. U nás směl na spilku jen můj táta, pěkně v bílých kalhotách a bílé zástěře. Špígl nígl. Jinak byste tam donesla různé bakterie. Škoda, že u toho dlouho nezůstal. Byl dobrej. V 50. letech ho vyšoupli, udělali z něj nepřítele, který přece nemůže pracovat v pohraniční oblasti a dali ho do koncentráku Vojna. Pět let byl v uranových dolech.

Robert Šlachta a Gabrielem Berzsim, zástupcem ředitele protidrogového oddělení.
Divoké devadesátky. Šlachta: V obálkách mi chodily náboje i zlomené tužky

To jste si celkem užili.
Jo, to užili. Můj strýc dělal tlumočníka generálu Pattonovi, ale když viděl, jaký to u nás vzalo v 50. letech konec, nechal se repatriovat v Americe. Pak ho chytla na stáro nostalgie a odstěhoval se aspoň blíž k nám, do Švýcarska. Taky tam mají jezera a lesy.

Šumava má své kouzlo. Tedy když zrovna týden neleje.
Já míval déšť rád. Vzal jsem si pláštěnku a šel do lesa. Toulal jsem se. Jednou jsem takhle vymizel a našli mě až za tři dny.

Kolik vám bylo?
Něco mezi čtyřmi a pěti lety.

To museli být rodiče štěstím bez sebe…
No, nebyli rádi. Pamatuji si z toho dobrodružství málo, jen jak mě ve finále olízl pes a pak nade mnou stáli urostlí frajeři s černými čepicemi. Němečtí pohraničníci, kteří mě vystopovali se psem. Tehdy se nemohlo vyhlásit pátrání, tak nasadili Péesáky, stopa vedla k hranicím, tak se domluvili s německými kolegy. Já to měl trochu v genech.

Jak to myslíte?
Toulal se i děda. Pravidelně vyrážel přes hranice. Doma se říkalo: Děda zase pude. Co budete chtít? A my že čokoládu a tak. Naši pohraničníci na něj měli políčeno, ale nechytli ho. Nebyl sám, jen Král Šumavy se ale proslavil. Těch, co uměli projít na druhou stranu, byla řada. I můj táta.

Konečně i vy jste jako kluk prošel..
Přesně tak.

Populární kravařskou diskotéku Buly navštěvovali i známi sportovci.
Devadesátky: Buly Kravaře zastínilo i Ostravu. Pařily tu hvězdy v čele s Jágrem

Ještě vám tyhle toulavé boty zůstaly?
Jo. Ale s fyzickou kondicí je to slabší. Dojel bych tak maximálně na kole do Santiaga de Compostely.

To byste chtěl?
Chtěl. Ale jak říkám, leda na kole, pěšky ani omylem. Můj vnuk cestu absolvoval, moc si to pochvaloval. Ale v mém věku, to už chce kuráž.

Prý jste začal pěstovat jabloně. K tomu vás inspirovala inscenace Višňový sad?
Ne, už předtím jsem měl doma několik stromů. Ale je pravda, že díky téhle hře jsem si pořídil a zasadil štěp jabloně. Jsou to krásná šťavnatá jablka, doufám, že se štěp ujme. Bude dělat společnost těm, co už v zahradě stojí. Já totiž když někdo v rodině umře, zasadím semínko a pak ho naroubuji. Strom za tátu plodí nádherně, bratr se taky celkem drží, ale matka – ta vzdoruje!