Novou knihu Nicky & Vera jste věnoval synovi. Proč právě Nicholase Wintona?
Myšlenka vznikla při návštěvě Prahy. Vzal jsem našeho teenagera na výstavu o Wintonovi. A tam jsem si uvědomil, že jsem toho spoustu napsal a namaloval o svobodě, ale nikdy nic o nenápadných hrdinech tohoto světa. Inspirovaly mě dvě knihy, jedna o Wintonovi, druhá s titulem Perly dětství od Věry Gissingové. Byla jedním z dětí, které Winton zachránil před nacisty ve vlacích, jež odjely z Prahy do Londýna. Ta kniha mě okouzlila! Byla psaná z pohledu optimistické holčičky, jež líčí své město, lidi, kteří milují Masaryka a ideu Československa. Proto jsou v mé knize příběhy dva: Wintonův a její. Je to můj odkaz synovi – aby věděl, co to je tichý hrdina, který koná, ale nemluví o tom. A je samozřejmě pro všechny, kteří o tom chtějí se svými dětmi prostřednictvím příběhů mluvit.

V kinech běží teď i film Sny o toulavých kočkách, který o vás natočil David Sís. Je výhoda točit s bratrem, nebo spíš komplikace?
Nebylo to jednoduché. Od chvíle, kdy něco takového slíbíte, jde vám to všechno hlavou a začnete vymýšlet, co by tam mělo být. Ale zároveň víte, že mu do toho nesmíte kecat.

Marek Daniel jako Havel v Českém století
Ztráta panictví i špioni. Jak začal 17. listopad? Filmové sametové tipy

Do čeho jste kecal nejvíc?
Mrzuté bylo, že nešlo ve filmu ukázat celou historii mé produkce. V době, kdy jsem byl na vrcholu, udělal člověk nákresy a osobně je donesl do redakce. Tam si jeden vybrali, vy jste šla domů, rovnou to vyhotovila a zase jim přinesla. Proto bylo výhodné bydlet blízko redakce. Pamatuji si, jak jsem stál v metru, přišel průvan a všechny papíry s nákresy se mi rozlétly. Já to honil po celém nástupišti. Časem se technologie začaly měnit, přišel fax, dnes jede všechno přes internet a sociální sítě. Nikam nemusíte. Čili doba nejslavnější ilustrace byla v době natáčení našeho dokumentu už pryč. Ale mohl jsem bratra s kamerou zavést aspoň do jedné redakce, která dosud funguje. Tyhle osobní vzpomínky jsem chtěl ve filmu mít.

Dost emotivní je váš odchod z letitého ateliéru…
Ano, shodou okolností se stalo, že poslední den natáčení jsem musel dlouholeté studio v New Yorku opustit. Bylo to pro mě dost bolavé, ateliérem prošla dlouhá řada českých přátel a osobností, někteří u mě i přespali. Měl jsem to tam rád. Ale pak přišla pandemie a ukázalo se, že bych stejně musel zůstat doma a už do práce nedojížděl.

Jak jste pandemii prožíval?
Hrozně. Tady v Česku se mi zdá, že se lidi všichni víc znají a je to takové komornější. Když jsem sem přiletěl, říkali mi – půjdeš zezadu, zaklepeš a tam všichni sedí. U nás na americkém venkově to byla opravdu totální izolace. Moje žena má devadesátiletého otce, bála se, aby se nenakazil, tak jsme mu jezdili nakupovat až ke kanadským hranicím, aby tam nebyli lidi. Akce jako blázen. Pak jsme za ním přijeli, já koukám a on ostříhané vlasy. A povídá: no jo, zašel jsem si k holiči. A když už jsem byl venku, tak jsem si skočil i do čistírny a udělat si pedikúru. No co byste mu řekla.

A co jste mu řekl?
Nic. Starý pan profesor, prostě chtěl mít najednou pocit, že život normálně pokračuje. Naštěstí nic nechytil, nikomu se nic nestalo.

Vy jste se nákazy bál?
Ne. Ale je pravda, že televizní a novinové záběry na doktory v bílých oblecích jak ve skafandrech, kteří manipulují s těly chlapů, co vypadali jak můj brácha, z toho na mě šla úzkost.

Tom Holland jako Peter Parker alias pavoučí muž
Spider-Man v úzkých. Kina mu zůstala věrná, domov ale ztratil

O černých toulavých kočkách, které malujete, jste řekl, že jsou tak jako vy bytosti bez domova. Kde se dnes cítíte doma?
Tam, kde se nebojím a kde jsem v klidu. Jako když přijdete pod kvetoucí strom a tam usnete. Nebo přijdete domů a maminka vám připraví útulnou postel. Myslím, že to není místo, že je to pocit určitého míru. Jsou taková místa na světě. Přijedete tam a najednou je vám dobře. Může to být údolí na Bali nebo louka na moravské vrchovině. Cítíte, že je všechno v pohodě a že tam teď patříte. Neklid je daný tou věčnou neurastenií, která vzniká tím, že se pořád někam ženeme.

S jakými pocity jste se vracel v létě do Čech, když jste mířil na karlovarský festival?
S obrovskou úlevou. Když vypukla pandemie, myslel jsem, že je totální konec. Že už se hned tak nevrátím. Pak přišel karlovarský festival, kde jsme měli mít světovou premiéru a já se rozhodl, že u toho prostě musím být. Všichni si v Americe ťukali na hlavu, že jsem šílenec, že v letadle a na letišti bude spousta lidí, pak totéž na festivalu, že většina bude bez masek a tak dále. Ale já už to nemohl vydržet, zešílel bych. My máme americký domov v krásné oblasti, kde chodíte pořád mezi stromy a nádhernou přírodou. Sem tam jsem zajel do New Yorku, ten byl poloprázdný. A zase zpátky do divočiny. A najednou mě přepadla hrůza, že se to už nikdy nezmění a já musel pryč.

Tak jste přijel do Varů. Což bylo dobře, protože vaše diskotéka v Puppu, to byla jízda!
Že jo? Já byl šťastnej! Tolik přátel, známých lidí, veselá nálada, pak ti chlapi s hokejkami…

Prosím?
No, trochu jsem se v baru pustil do křížku s hokejisty. Byli jsme všichni pod parou, někdo něco řekl, a bylo to. To byla jen taková lapálie. Mimochodem, k té diskotéce – my původně plánovali jen něco úplně komorního, koneckonců bylo to v kasinu, ale doslechla se to spousta lidí a všichni u toho chtěli být. Nakonec tam byla půlka Varů. Od jisté chvíle to byla nekontrolovatelná akce…

Neschází vám tenhle osvobozující hudební svět?
Občas ano. Ale možná se k diskotékám s bráchou v rámci nějakých premiér vrátíme.

Francouzská depeše: Liberty Kansas, Evening Sun
Filmové tipy Deníku: Popová hvězda, soudruzi a pocta starým novinám

Co film – nemáte vedle knížek chuť si zase nějaký zkusit?
Mám. Třeba by nás bavilo rozpohybovat Nickyho a Veru. Loni v Berlíně jsme tímhle tématem zaujali evropské producenty. Ale nejsme v tom moc zkušení, zatím je to u ledu. Taky mě láká Komenský a jeho Orbis pictus – představuju si, jak mezi čáry kreslím siluety postav, kde se baví Komenský se svou ženou, jak tam naskakují obrazy jeho života. Žil během krveprolití ve válečné Evropě a při tom všem chtěl vzdělávat děti. To jsem na něm obdivoval!

Třeba to klapne.
Třeba. Já bych ale rád natočil i příběh Eskima Welzla. Jenže to je moc srdeční, česká záležitost. A s tím trochu narážím. Během našeho setkání s šéfkou severského filmového fondu na Berlinale jsme se s bratrem dozvěděli, že jsme my Češi hrozně zvláštní. Řekli nám: Vy vždycky přijdete za našimi fondy a všechno máte po kupě – scénář, herce, kameru, vizi. Ale vždycky to chcete dělat sami. Po nás chcete jen peníze. Jste hrozně ješitní! Čili s tímhle přístupem si umím představit koprodukci maximálně s Komenským. Ale Eskima jim nedáme, to ne.