V Koreji z vás film vymačkají jako šťávu, říká režisér Bodu obnovy Robert Hloz

Tak jste se přihlásil na korejskou školu?
Přesně tak. Řekl jsem si, že to zkusím, co se může stát. Podal jsem přihlášku na jejich nejstarší filmovou školu. Jim zřejmě připadalo hrozně neobvyklé, že se nějaký no name z malé středoevropské země zajímá o jejich studia, tak mě vzali. Líbily se jim i moje předchozí krátké filmy, ne proto, že by byly něco extra, to si fakt nemyslím. Jen je zaujala jiná kultura, jiný styl vyprávění – asi jako nám připadají ty asijské.

Jak to tam probíhalo?
Byl to mazec. Záhy jsem zjistil, že chci-li tam studovat, musím umět korejsky. Některé předměty a kamera byly v angličtině, ale většina, třeba scenáristika korejsky, protože všichni studenti byli Korejci, já tam byl jediný cizinec. Ukázalo se, že budu budu muset umět jejich řeč, nebo mít překladatele. Měl jsem ale kliku – na škole studoval ten rok Američan, který uměl korejsky, ten mi překládal všechno, co bylo třeba. Díky němu jsem tam natočil krátký film – což jsem moc chtěl. Nevyužít jejich prostředí, které mě fascinovalo, by byla škoda. Jmenoval se Numbers.

O čem je? Taky sci-fi?
Ano, i když základem je love story. Trvá devět minut a nejdřív se mi moc nelíbilo, jak jsem to udělal. Přivezl jsem ho zpět do Evropy, měl půl roku v šuplíku, pak se ho chopil jeden můj kamarád střihač a trochu jsme ho předělali. Dali jsme ho na internet a film měl spoustu ohlasů, včetně nabídek k uvedení na festivalech. Na některých vyhrál ceny, tak to s ním dobře dopadlo. To už jsem měl v hlavě jedinou myšlenku - že chci natočit celovečerák.

Bod obnovy koketuje s nesmrtelností. V ambiciózním sci-fi hraje Hádek i Neužil

V čem se lišilo studium filmu u nás a v Koreji? To musely být hodně jiné světy?
Taky byly. Oba mají něco do sebe, každý je jiný. Já byl v Koreji v roce 2012, v době, kdy Čína ještě neměla tak rozjetý filmový mainstream. Korea měla naprosto výjimečné postavení, přes sto filmových škol, obrovskou výrobu, plnila čínský trh, korejští herci byly čínskými hvězdami. Panovala tam obrovská konkurence, všichni filmaři s velkými ambicemi, což se odráželo i ve školách, včetně té, kde jsem byl – studenti dostávali pěkně zabrat. Snažil jsme se dostat na jejich úroveň, ale taky jsem chtěl cestovat a zemi a kulturu poznat, sladit to bylo skoro nemožné. Studenti tráví osm hodin ve škole, dalších osm dělají doma úkoly, čtyři hodiny spí. V lepším případě. Byla to fakt obrovská lekce. Spoustou věcí jsem se snažil proplout s tím, že jsem Evropan, což se mi místy dařilo, trochu mě jako cizince tolerovali. Ale i tak to byl záhul.

Bod obnovyZdroj: se svolením Bioscopu

Jak vypadala některá z hlavních hodin?
Hodina scenáristiky měla čtyři hodiny, konala se tak dvakrát do týdne, a na každou jste musela přinést pět námětů na celovečerní film. To po mně do té doby nikdy nikdo nechtěl. Pak jste své náměty odprezentovala před celou třídou a dostávala okamžitý feedback. Totálně vás to vyšťavilo, ale bylo to super – mohla jste hned korigovat svoje nápady, věděla, co je chytlavé a co z toho lidi baví, nebo ne. Na prvních hodinách většina z nás něco jen tak plácala, ale postupně se laťka zvyšovala a člověk musel tříbit svoje argumenty, umět věci co nejlíp pojmenovat.

Co bylo pak?
Za pár týdnů se jeden váš námět vybral a měla jste měsíc na rozpracování scénáře – zadání sto dvacet stran a piš. Psal jsem to po nocích, a i když umím anglicky dobře, šlo mi to pomalu. Dost jsem se tím trápil. Ani jednou jsem to po sobě nečetl, nebyla síla, říkal jsem si, tak mě holt vyhodí, no. Nakonec jsme to všichni odevzdali, učitel řekl: tak, máte za sebou první scénář, ten nejhorší, jaký jste napsali, ale to další už bude jen lepší. Pak probíhala standardní výuka, jak to známe. Ale každý její moment jste už vztahovala ke scénáři, který jste měla na stole. Přišlo mi to dost dobré, mohla jste srovnávat teorii s tím, co jste už napsala.

Ukázal nový film i knír. Dcera bude psát jen pro mě, žertoval ve Varech McGregor

Proti tomu musela být zlínská škola čajíček?
Je to jen jiný způsob výuky, víc filozofický, teoretický, má to tak většina evropských škol, řekl bych. Bavíte se víc o tom, jak by co by, o kontextech a tak. Studenti dostávají velký prostor, probíhají různá setkání, debaty, návštěvy filmařských osobností. Filmů se točí v celkovém objemu méně. Myslím, že kdyby se pracovalo víc prakticky, víc točilo, bylo by to asi pro začínající filmaře prospěšnější. V Koreji jdou na dřeň, je to sice dost násilná metoda, ale umí to z lidí vymačkat.

Měl jste možnost se potkat s některými korejskými herci?
Ano. To bylo taky zajímavé – hned vedle naší filmové školy byla herecká, podobná pražské DAMU. My z režie jsme se chodili pravidelně dívat na jejich představení. Překvapilo mě, že drtivá většina hereckých elévů měla jasný plán – hrát v akčních filmech. Studovali základy herectví, ale učili se i bojové sporty. Já na to koukal jak blázen. Neumím si představit, že by nějaký český herec na DAMU makal na to, aby byl novým Jackie Chanem! S jedním z nich jsem plánoval i krátký akční film. Ale na ten už nedošlo. Byl zodpovědný a necítil se dostatečně komfortně, aby odvedl dobrou práci. Mohl si ublížit, ve filmu byly bojové scény, měl málo času na přípravu. Zkomplikovalo by mu to další studium. Mrzelo mě to, ale chápal jsem ho.

Dala vám tahle zkušenost nový pohled na český film?
Určitě. Otevřelo mi to myšlenkové brány. Problém českého filmu je v tom, že padají do průměru a jen máloco z něj vybočuje. Díky pobytu v Koreji jsem pochopil, že člověk musí cílit výš, musí to zkoušet.

Shrek byl fajn, ale až Kung Fu Panda mě nakopla, říká režisér John Stevenson

Vy jste zacílil na sci-fi, což v tuzemské kinematografii opravdu není běžný počin. Co vás na tomhle žánru láká?
Já už jako kluk miloval Star Wars. Rodiče mi ale sledování filmů zakazovali, tak jsem se koukal potají. A protože mi přinášely radost, slíbil jsem si, že ji chci rozdávat ostatním taky. Když jsem pak přivezl do Evropy film Numbers a ten sklízel úspěch, došlo mi, že to lidi opravdu baví. A že nechci točit sociální dramata a komedie, protože diváky spíš zaujme něco, co je odvážný, neobvyklý, co posune jejich myšlení. To je podle mě síla filmu. Chtěl bych, aby moje filmy byly originální, aby lidi měli důvod jít do kina a zaplatit za lístek.

Zkoušeli jste pro Bod obnovy granty?
Ano, dali jsme s autorem textu scénář na fond. A vůbec jsme nepočítali s tím, že by to prošlo. Napsali nám koment, že je to super, ale musíme si najít producenta, jinak že budeme vypadat jako dva amatéři, dva šašci. Takhle to tam fakt stálo. Ale měli pravdu. Byli jsme naivní. Měl jsem dva dny na to najít producenta. Tak jsem dva oslovil a jeden z nich, Jan Kallista, zareagoval. S ním jsme pak projekt začali rozvíjet, prošli jsme dlouhou cestou různých workshopů, kde se dolaďoval, než dostal konečný tvar. Trvalo to od první verze scénáře devět let. Ale moc jsme si tenhle proces užili. Potvrdil se mi během toho fakt, že když přijdete s něčím novým a neobvyklým, vzbudíte zájem. Výsledek je myslím takový, jaký má být – rozkročený mezi mainstreamem a přemýšlivou sci-fi. Tady se cítím nejvíc komfortně.

O čem příběh vypráví?
O tom, že když člověk umře předčasně, má právo na druhý život. Třeba když ho porazí auto, nebo spadne ze skály při šplhání. Další den se probudí znovu – díky záloze své mysli, kterou si ovšem musí předtím udělat. Datový soubor, díky kterému můžete ožít. Nabízelo to různé zajímavé motivy točící se kolem toho, co se v takové chvíli děje v našem mozku. Studoval jsem, jak je to s neurony, jak se chovají a jak je uchovat. Šlo o moc zajímavé medicinské aspekty, které jsme se pokusili zjednodušit - tak, aby podstata zůstala reálná, a přitom byla pro náš film funkční. Zabývali jsme se mimo jiné otázkou, co by bylo, kdyby lidé neměli strach ze smrti.

K nápadu vás dovedla nějaká korejská historka?
Ne, ne, seděl jsem, už po návratu z Koreje, s kamarádem asi před deseti lety v hospodě a házeli jsme na stůl různé nápady. Jeden z nich byl o digitálně zálohované paměti, což v té době bylo něco, co jsme nikde jinde neviděli. Poprosil jsem ho, aby napsal krátký námět, načež on přišel za týden s osmdesáti stranami. Na prvních dvaceti stranách popsal bravurně svět a systém, který v něm funguje. Bylo to výborné. Začali jsme to rozvíjet dál a než se film dokončil, zjistili jsme, že se mezitím podobné motivy objevily i jinde, třeba v seriálu Altered Carbon. Ale to už tak ve světě filmu chodí. Nikdy nevymyslíte beze zbytku něco nového. Žánr sci-fi má své archetypy, díky kterým je zábavný. My se snažili balancovat tak, abychom byli žánroví, ale vypustili jsme všechno, co nás nebaví a naopak to něčím ještě osvěžili. Je to po dlouhých letech další česká sci-fi, věřím, že to nebyla marná práce.

Bod obnovyZdroj: se svolením Bioscopu

Lze vůbec v současných českých poměrech zafinancovat sci-fi?
Do projektu vstoupili nakonec ještě slovenští, polští a srbští koproducenti. My ale měli se scenáristou od začátku nastavené, jaký film chceme. Věděli jsme, že když to bude moc velkolepé a budeme v obraze ničit města a bořit budovy, že to nenatočíme. Člověk má pud sebezáchovy - kde šel plot přelézt, tam jsme ho přelezli, jinak jsme se ale drželi základního nápadu s jednou postavou, která zažívá určitý příběh. Když jsme to psali, neměli jsme v plánu nějak modifikovat prostředí, třeba domy. Až během vývoje textu a v konfrontaci s projekty v zahraničí jsme si uvědomili, kam bychom se mohli posunout.

Takže uvidíme české futuristické domy?
Začali jsme přemýšlet, jak posunout Prahu do budoucnosti. Vycházeli jsme mimo jiné z toho, jak se asi Památkový ústav bude v roce 2041 dívat na bourání starých domů, že je nedovolí nikdy bourat, že se naopak řada dnešních budov stane chráněnými, například brutalistní architektura. Kvůli omezenému prostoru a navýšení populace budou developeři stavět domy do výšky. Při prezentacích v zahraničí se tenhle vizuální koncept moc líbil, tak se potvrdilo, že jsme na správné cestě. Celý koncept se podařilo realizovat díky ohromné podpoře české společnosti Magic Lab, strávili jsme postprodukcí řadu nocí a celý proces nás moc bavil. Lidé ze studia přicházeli s věcmi, o kterých jsme ani nedoufali, že by tam mohly být.

Indiana Jones naposledy práskl bičem. Stále baví, je z něj ale spíš bondovka

Psali jste postavy přímo pro herce?
Měl jsem v hlavě určitou představu o hlavní hrdince. Mezi známými tvářemi. Ale vzpomněl jsem si, jak mě jako kluka fascinovalo, že Luka Skywalkera ve Star Wars hrál prakticky neznámý herec, který se už pak v žádné zásadní roli neobjevil. Řekl jsem si, že to udělám podobně. Požádal jsem, aby nám sehnali všechny holky v daném věku u nás i na Slovensku a udělali jsme velký casting. Byly tam i Polky. Trvalo to asi půl roku. Měl jsem pár tipů, ale pořád to nebylo ono. Andrea Mohylová, která to vyhrála, přišla poslední den. Byla z ostravského divadla. Nikdy před tím jsem o ní neslyšel, v ničem ji neviděl. Zkusili jsme s ní tři scény a bylo to tam. Agentka Em, detektivka, která šetří podezřelou vraždu, jejíž oběť se nepodařilo vrátit do života. Vypadala sexy, když držela pistoli, bylo to, jak kdyby se s ní narodila, byla velmi civilní, ten typ, který přitom udrží diváckou pozornost celý film. Zkoušeli jsme ji pak i s dalšími herci a fungovalo to.

Některé další postavy hrají už známé tváře, že?
Ano, jejího nadřízeného hraje Jan Vlasák, šéfa společnosti, která životní obnovu zajišťuje, Karel Dobrý. Pro zásadní roli doktora, kterého také oživí, jsem se dlouho nemohl rozhodnout, jestli ji dát Matějovi Hádkovi nebo Václavu Neužilovi. Nakonec jsem se rozhodl pro Matěje. Pak do scénáře přibylo ještě pár věcí a jedna postava. A ta přesně sedla Václavovi, nedělali jsme ani casting. Byla to dobrá volba – je v ní naprosto excelentní. Jeho výkon je na Českého lva. Doufám, že diváci si užijí nejen jeho, ale celý náš film.