Jak jste si tuhle rozporuplnou postavu užil?
Na filmovém poli nemá v tom, co jsem zatím natočil, obdobu. Proto si ji velmi považuji. V divadle jsou podmínky stále víceméně standardní – ve smyslu toho, že se práce nešidí. Ve filmu jsme ale poslední roky zvyklí na rychlovky, kde není mnoho času na nic. Tohle byl výjimečný projekt. Příběh vztahu Plaček-Arvéd Smíchovský připomíná v lecčem Fausta a Mefista. Plaček se dá přirovnat k Mefistovi, kterého jsem hrál na divadelních prknech. Je zvláštní, že se ty dvě role téměř prolnuly, divadlo mělo derniéru asi před rokem. Člověk podle rolí zjišťuje, jak se minimálně v očích okolí mění a přestupuje do jiných kategorií. Nebo naopak ustupuje do zapomnění. Jsem optimista se skeptickou pojistkou - herec lehkých múz by měl počítat s tím, že i ta špatná fáze přijde. Pokud si nemyslí, že bude zářit do pozdního věku a umře v náručí krásné mladé dívky uprostřed milostného výstupu. Po tomhle vskutku netoužím.

Vojtěch Dyk na červeném koberci s herečkami Lanou Vlady (vlevo) a Elenou Radonicich
Potlesk pro Il Boemo. Dykův výkon i Myslivečkova hudba strhly diváky

Když jsme u Mefista - jak často podléháte pokušení kývnout na řekněme sporné nabídky, které slibují větší konto?
Tohle podle mě řeší člověk v kdejaké profesi – ať je herec, zedník nebo učitel. Bez ohledu na to, jaký člověk je a jakou má možnost se prosadit v oboru, vztahy, přátelé a rodina by měly být na prvním místě. Ne prachy a konta. I když to láká. Protože když není doma pohoda, když vám děti nebo žena řeknou: ale my bychom radši, abys byl s námi, je to zlé. To je ta Faustova situace, na kterou se ptáte - kdy zdánlivě nepodstatné a obyčejné věci se ukazují ve světle úpisu najednou jako nejcennější. Jsou důležitější než hon za tím, že „budu úspěšnější než DiCaprio“. Na rozdíl od jiných profesí mám ale výhodu, že naše povolání umožňuje uvažovat v extrémech beztrestně. Tam, kde si to většina lidí nedovolí, já jako herec mám svobodu si to představovat i prožívat – a to vám dává nadhled. Pak se nemusím trápit úvahami, jaké by to bylo mít ostrov jako Marlon Brando.

Takhle to ale vždycky nebylo? 
Nebylo. K tomu musí člověk dospět. I když upřímně - já nikdy nijak fatálně ctižádostivý nebyl. Spíš to byla snaha dát něco ze sebe divákům, vydat to nejlepší. Teď bych rád dával víc mým nejbližším. 

Co vás s nimi těší? 
Úplně jednoduše - být s nimi. A jestli se ptáte na nějaké aktivity, tak vlastně dělat úplně obyčejné drobné věci. Když nepočítám svou sólovou zábavu - což jsou takzvané šachové "bleskovky" on-line, třeba rád vyrábím s naší Maruškou nejrůznější nepraktické věci. Zavřeme se do mého pánského azylu a tvoříme. Ze špejlí, dřeva, papíru. Upřímně, baví mě to víc než polička do domácnosti. Ale to je asi normální. Taky mě těší dávat do pořádku turistické mapy nebo desky. 

Český spisovatel Michal Viewegh
Spisovatel Michal Viewegh: Kdybych neměl psaní, fakt bych nic neznamenal

Vzpomenete si ještě, kdy jste byl nějakému pomyslnému úpisu s Mefistem ve své práci nejblíže?
Na první dobrou? Nejvíc jsem to cítil asi kolem reklam. Člověk nějakou natočil a bál se, že přijde od okolí takové to: ha, ty ses upsal ďáblu. Je jasný, že o nic jiného než o prachy ti nešlo. Tohle jsem pravda řešil. Ale ani zpětně nemohu říct, že by mě některá z těchhle reklamních obživ pohltila. Naštěstí jsem vždycky věděl, že jde o určité časové období a zase rychle pryč. Abyste mi rozuměla – trochu se bráním říct o jakémkoli druhu práce, že je podřadná. Ono to k tomu svádí. Ale žádná není. Je to práce. Někdo má víc štěstí a hraje v uměleckých projektech, jiný dělá konferenciéra. No a co? Doba, kdy se říkalo – hele, ten začal moderovat v rádiu, ten jako herec skončil -, už naštěstí minula. Za rok stejného herce můžete potkat ve skvělém filmu. Nebezpečí tkví v jiné věci.

V jaké?
Že se člověk nechá momentálním stavem ukolébat. Řekne si: tak teď mám své jisté, třeba seriál, který vydělává. Můžu dětem hezky kupovat tablety, mobily a jiné hračky. A časem si na to až moc zvyknete. A přestanete mít například chuť chodit do divadla a potit krev s výborným režisérem u výborné hry. Za pár šlupek. Právě tohle vás může umělecky zničit. Ne typy pracovních nabídek.

Vy jste na divadlo nezanevřel. V čem vás v nejbližší době uvidíme?
V Národním divadle budeme zkoušet dvě věci – které zaberou tak čtyři pět měsíců z deseti z celé sezóny. Bakchantky a Nebezpečné známosti.

Valmont? Nádherná role.
Ano, budu hrát Valmonta. Za partnerky mám Zuzanu Stivínovou, Janu Pidrmanovou a Annu Fialovou. Režie se ujmou noví umělečtí šéfové činohry, duo SKUTR. Oba, Lukáš Trpišovský i Martin Kukučka přistupují k textům vždy autorsky, takže asi půjde o jejich dramatizaci. Výchozím bodem je samozřejmě slavný román v dopisech Choderlose de Laclose, který inspiroval i Miloše Formana a jeho Valmonta. Těším se na to. Bakchantky bude režírovat Jan Frič, je to antický text a přeložili ho nově Matyáš Havrda a Petr Borkovec. Pokud vím, speciálně pro Národní divadlo.

David Prachař
David Prachař: Víc než z divadla jsem unavený z blbých lidí

Co film?
Teď to bude minisérie pro VOD. Dostal jsem roli Karla Svobody v pokračování série Iveta o zpěvačce Ivetě Bartošové. Je to vyprávěno její optikou, což byl důvod, proč jsem roli vzal. Mám k podobným projektům o reálných postavách ostražitý vztah. Zažil jsem svého času pořady o historii, které se točily v Československé televizi, kde obvykle vylezli známí herci s nalepenými kníry a bradkami, měli třírohý klobouk nebo špičatou čepici a tvářili se jako osobnosti. Nikdo nevěděl, kdo je kdo, a tak se před kamerou ti dva bavili asi v tomhle duchu: Podívejte! - Kdo to je? - No to je Karolína Světlá. Nebo: Co se to tady děje? Přijíždí snad nějaký vládce? - Ano! Přijíždí Karel IV.! Prostě běs. Iveta je naštěstí vyprávěná filmově, jako příběh jedné holky, hvězdy, která smutně skončila.

Co si o Karlu Svobodovi myslíte?
Osobně jsem ho neznal. Ale podle mě byl úžasný člověk. Myslím, že by to byl parťák, se kterým bych si rozuměl. Při vší úctě k fenoménu Karla Gotta, Svoboda jako muzikant a skladatel filmové hudby je pro mě přece jen něco víc. Lidé znají jen pár jeho hitů, třeba z Tří oříšků pro Popelku, ale on byl mnohem všestrannější, skládal spoustu žánrových věcí, psal muzikály, hudbu pro filmy a seriály včetně zahraničí. Jeho tvorba je podle mě nedoceněná. Vnímám ho jako osobnost typu Ennia Morriconeho nebo Zdeňka Lišky, má za sebou ikonické dílo.