Napadlo vás před rokem a půl, že vaše herecká dráha tak závratně vyletí nahoru a že vás budou na premiérách v kině stíhat fotografové?
To mě opravdu nenapadlo. Dělal jsem divadlo, které mám rád, a to je pro mě pořád základ. Pak přišla pandemická krize a my s kolegy vymysleli on-line seriál sKORONAmizině. A nějakým způsobem se to povedlo a my na sebe upozornili. Bylo to nutné, museli jsme pracovat, protože jsme soukromé divadlo. Ale zjevně se tenhle on-line projekt potkal s náladou publika. Možná bychom s tímto formátem stejně časem v divadle pracovali, ale pandemie to urychlila, stala se jakýmsi spouštěčem. Motivovalo nás to i k tomu, že jsme se souborem natočili celovečerní snímek Tři tygři: Jackpot. Příští rok by měl jít do kin. Můj styl práce se nicméně nemění, a to ani mezi těmi stíhajícími foťáky, jak říkáte. Nejsem typ, který by to potřeboval k životu.

Dotočil jste film o autistickém klukovi Spolu, v létě jste zaujal v hororu Shoky a Morthy. Teď jde do kin další horor Hrana zlomu. Baví vás tenhle žánr?
Baví. Ale podstatnější pro mě je, když se můžu na celkovém vyznění projektu kreativně podílet. Což byl jak případ Morthyho, tak teď filmu Hrana zlomu. I když připouštím, že ne každý divák můj smysl pro nekorektní humor ocení. Se scenáristou a režisérem filmu Hrana zlomu Emilem Křičkou jsme dobří kolegové a kamarádi, mohl jsem se podílet na scénáři a také ovlivnit image a kostým postavy.

Richard Krajčo s kapelou Kryštof
Děda si pouštěl „Goťáka“. A tak vznikla Vánoční, popisuje Richard Krajčo

V čem se vaše postava liší od původní verze scénáře?
Zásadní změna nastala asi rok před natáčením, kdy mi Emil poslal první verzi. Můj Viktor byl původně kluk, co vůbec nemluví a je fyzicky zdeformovaný, je to spíš zvíře než člověk. Trochu jsem s ním vnitřně zápasil, potřeboval jsem ho pochopit a obhájit. Tak jsem režisérovi navrhl, abychom mu dovolili lámaně mluvit a udělali z něj trochu oběť, trochu pachatele. Abychom diváka maličko znejistili a nevěděl tak docela, zda mu má fandit, nebo jej odsoudit. Snad se to povedlo.

Jak často vy sám chodíte do kina? A co si myslíte o současném domácím filmu?
Snažím se českou tvorbu sledovat. Ale těžko něco vybírat. Mám pocit, že se tvůrci v posledních letech trochu zacyklili. Opakují stejná schémata i příběhy. Muž ve středních letech, který má záchvěv mladé mízy, tak začne blbnout. A dostaví se problém. Mě to nebaví, přijde mi, že tyhle filmy nedávají divákovi šanci víc přemýšlet, nebo ho aspoň trošku vzdělat. Příliš mu to všechno servírují a kolébají ho k pasivitě. Mám rád Bohdana Slámu, líbila se mi částečně Bajgarova Teorie tygra. Pokud jde o horory, nedávno mě uchvátil americký film My. Ale když chci mít diváckou jistotu, jdu do starších českých šuplíků - filmy ze 70., 80. nebo 90. let. Bohužel.

Některá regionální divadla si po opětovném otevření stěžují na nedostatek diváků. Jak je na tom vaše domovská scéna, ostravský Mír?
Před dvěma měsíci jsme ji po létě znovu otevřeli a hrajeme v bloku vždycky jedno představení, dvacetkrát za sebou. A jsem rád, že můžu říct, že je plno. Díky zmíněnému internetovému seriálu se k nám sjíždějí lidé z celé republiky, asi nás chtějí vidět naživo. Je to moc fajn a divadlu to pomohlo. 

Myši patří do nebe
Myši patří do nebe. Český animovaný snímek má šanci na evropského Oscara

Je to určitě i dobrá cesta, jak na regionální herce upozornit filmaře.
V regionálních souborech je určitě řada dobrých herců a málokdo z filmařů je objeví. Nechce se jim vyjíždět z Prahy ven. Ve filmu Hrana zlomu hraje třeba jednu z hlavních postav, manžela mladé hrdinky, skvělý ostravský hráč Petr Panzenberger.

Kdo by to před pár lety řekl, že se Mír stane tak populární, že?
Přesně. Když jsme do chátrající budovy bývalého kina Mír ve Vítkovicích přišli a Albert Čuba nám vysvětlil, že tu hodlá vybudovat divadlo, nikdo jsme mu uprostřed toho bordelu nevěřil. První představení bylo dost punkové, toalety skoro neodtékaly, diváci si radši chodili odskočit domů…

Jen pak někteří herci mizí z regionů do Prahy. Taky už vám v Míru předhazují, že jste víc v Praze než Ostravě?
Prahu mi kolegové sem tam předhodí, to je pravda. Ale já mám jasno – v Ostravě chci zůstat, mám to tam rád a přišlo by mi líto ji opustit. Mám rád divadlo, během lockdownu jsem byl dost přepadlý z absence publika. Divadla nemají být prázdná, musí v nich být lidé. Online je fajn, ale autentický kontakt s diváky nenahradí. 

Jihočech Jaroslav Sypal vydává knihu Kotrmelce jednoho herce.
Kotrmelce jednoho herce. Nesnáším nudu, říká "polda" Jaroslav Sypal

Začíná z vás být hvězda. A to jste – snad to můžu říct – býval zavalitý školák, kterému se spolužáci smáli.
S tou hvězdou bych byl opatrný. Ale jinak, ano, je to tak. Ve dvanácti jsem vážil přes devadesát kilo, nebyl jsem moc pohyblivý a neuměl jsem hrát fotbal. Takže jsem byl samozřejmě klukům ze školy pro smích a házeli mi věci do potoka. Ale uměl jsem dobře třídu bavit. Tím jsem to vyrovnával. Asi i proto jsem skončil v divadle a – udělám zkratku - posléze v komediální improvizační show Tři tygři v Míru.

A příští rok doputují Tři tygři i na plátna kin. Hezky se ten kruh uzavírá, ne?
Hezky. Ale to není zdaleka všechno.