Film je trochu černá komedie o tom, co se stane, když parta přátel začne jednoho večera sdílet zprávy a hovory svých mobilů. Těšila vás tahle role?
Moc. Natáčelo se v době tuhé pandemie, kdy všechno bylo zavřeno a lidé se nepotkávali. Měla jsem radost z nabídky k práci. I když nikdo nevěděl, zda natáčení druhý den bude a kolik lidí vlastně přijde. Covid si vybíral svou daň. Šlo to doslova ze dne na den. Kdykoli se podařilo dotočit něco podle plánu a se všemi herci, považovali jsme to za zázrak. Takže tenhle film byl pro mě opravdu milý dárek.

Původně jste měla za parťáka Vojtěcha Kotka. Když mu nehoda zabránila natáčet, vystřídal ho Tomáš Měcháček. Sedli jste si hned?
Pracovně jsme se s Tomášem Měcháčkem neviděli nikdy, takže to bylo dobrodružství. Přirovnala bych to k indickému manželství. Koho vám rodiče přivedou, toho si musíte vzít. A poznáte ho v podstatě až na svatbě. A musíte spolu žít šťastně až do smrti, ať chcete či nechcete. Stejně jsme to měli s Tomášem na place. Bylo to nouzové S.O.S. Neměli jsme ani čas přemýšlet, jestli je to dobré, nebo zlé, zda si sedneme, nebo ne.

Poprvé jsme se potkali na při první klapce a jediné, co jsme věděli, bylo, že to mezi námi musí fungovat. Aby divák uvěřil, že jsme pár. Všichni jsme nazkoušeli text prakticky dopředu, což bylo fajn, protože tenhle film je trochu jako divadelní hra. Založený na dialozích. Já jsem ovšem to, co jsme nazkoušeli s Vojtou, mohla zahodit. Ale řekli jsme si s Tomášem, že se navzájem podržíme a dali jsme to. A to byla první scéna zrovna líbačka na schodech v temné chodbě domu.

Václav Marhoul
Režisér Václav Marhoul: Na Ukrajině se bojuje za svět 22. století

Viděla jste původní italský film Naprostí cizinci?
Ano. A byla jsem nadšená. Když mě pak oslovila Petra Polnišová, měla jsem radost. Už jsem si scénář moc nepamatovala, ale znova jsem se na něj podívat nechtěla. Nebylo by dobré snažit se kopírovat originál. Možná by nás i zbytečně svazoval. Je lepší využít svěží energii, která je před kamerou. Zjistila jsem, že náš remake není zdaleka jediný, prý existuje asi čtyřicet verzí!

Dvacet, pokud vím. Mimo jiné německá, japonská, finská, jihokorejská nebo indická. Chtěla byste některou z nich vidět?
Asi indickou. Neumím si představit, jak se klidní Indové rozčilují u stolu na své partnery… I když s textem se obvykle moc nehýbe, spíš jde o určité nuance. My také dolaďovali některé detaily až na place, ale minimálně - řešili jsme spíš, jak moc se budeme hýbat bytem a podobně. Ti, kteří verzí viděli víc, říkali, že původní scénář funguje skvěle a netřeba k němu cokoli dodávat. Naše partička se jen na rozdíl od Italů schází na Silvestra. Protože Italové mají mnohem víc ve zvyku často se potkávat, vařit si jídlo a pít víno, třeba i jednou týdně. U nás to není tak obvyklé.

Klíčovou roli hrají ve filmu mobily a emaily. Jak moc si pouštíte tyhle věci do soukromí vy?
Jsem technologický dinosaurus. Mobily a sítě používám asi jako šestileté dítě. Základní funkce a tím končím. Ani netuším, co všechno můj mobil umí. Snažím se, aby mě mobily a sítě v životě příliš neobtěžovaly. Protože je to pak strašná ztráta času a budování závislosti, o kterou nestojím. Uvědomila jsem si při natáčení, že je to generační záležitost. Nejmladší herečka našeho filmu Anička Kadeřávková se na některé z nás dívala jako na lidi z jiné planety.

Já se ale opravdu nepotřebuji fotit v každé minutě života, když vyjdu z toalety, sednu si ke stolu, stoupnu si na balkon a tak dále… Mladší generace tím žije. Pro mě je mobil pomocník, víc nic. Ví se o mě, že netelefonuji, jen sem tam napíšu SMS v rámci nutné komunikace. Když chci relaxovat, vědomě ho vypínám, tiším zvuk, odkládám a odcházím. Jinak dáváte najevo, že jste k dispozici 24 hodin denně.

Jaký druh komunikace vám vyhovuje nejvíc?
Jedině živý člověk. Nic jiného mi ho nenahradí. Klidně na něj počkám půl roku, rok, mně to nevadí. Cokoli ostatního je jen náhražka, není to doopravdy. Možná to způsobuje moje práce, při níž si pořád na něco hrajeme, že vyhledávám opravdový lidský kontakt. Potřebuji lidi vidět, dotknout se jich, slyšet jejich hlas.

Ester Geislerová v roli Lenky v minisérie Ultimátum
Ester Geislerová: Lenka v Ultimátu je manipulativní mrška, která touží po lásce

Provdala jste za hudebníka Jonatána Pastirčáka. Máte život plný hudby?
To také, je to moc fajn. On je šikovný skladatel. Ráda poslouchám, co skládá a hraje. Ale hlavně mám díky němu domov, který mi dlouho chyběl. To je vzácné.

Kde ještě vás diváci kromě Známých neznámých uvidí?
Natočila jsem pohádku Zakletá jeskyně, kde mám svou první negativní roli! Zlou královnu. Hraje zásadní roli v příběhu o zázračné jeskyni, která skrývá vzácné poklady, drahokamy a rubíny. A také sůl, kterou lidé potřebují pro sebe a zvířata. Horníci mohou do jeskyně vstoupit a vzít si tolik soli, kolik potřebují. Z rubínové síně ale nesmí vzít nic, jinak je stihne kletba. A zbytek už neřeknu, to se diváci dozví v kině.