Jaký byl váš první pocit ze scénáře, věřila jste mu?
Ano. Zaujalo mě, že v příběhu se děje cosi pod povrchem. Něco, co všichni cítíme, jen to neumíme pojmenovat. Autorka Klára Vlasáková napsala scénář už před lety, ale v době příprav a natáčení dostal nečekaný kontext. Začínali jsme před covidem, pak najednou přišla pandemie a podobně jako postavy ve filmu jsme netušili, co se stane. Věci se měnily mimo nás. To byl zvláštní pocit - jak se najednou realita částečně propojila s tímhle filmovým příběhem. Včetně toho, že mezitím zesílila obava z ekologické katastrofy.

Filmy opravdu občas předběhnou realitu nebo se jí nějak náladou přiblíží. Jak na vás pandemie působila?
Přihlížela jsem, jak se svět mění a změnil. A my jsme na to neměli valný vliv. Co taky můžete dělat, když vás příroda zaskočí. A přinese změny v chování lidí, technologií, způsobu života. Izolace během covidu byla pro mě nebývalá zkušenost.

Herec Miloň Čepelka před rozhlasem.
Miloň Čepelka: Chtěli jsme si hrát. Netušili jsme, že to potrvá šestapadesát let

Změnila pandemie ve vašem životě něco zásadního?
To bych úplně neřekla. Jen se od té doby sprchuju studenou vodou, abych měla dobrou imunitu a byla otužilá. Ale uvědomila jsem si tehdy, že jsme nikdy předtím s manželem nestrávili tolik času společně. A že člověk může žít taky něčím jiným než jen prací. Jsem trochu pracovní fanatik, najednou jsem mnohem víc vnímala, že venku cvrlikají ptáci, rostou kytky a šumí voda v řece. Zajímavá zkušenost.

Film jste společně s režisérkou uvedli v září v Benátkách. Užila jste si festivalovou atmosféru?
Benátky jsem prožila ve zvláštním tranzu. Dlouhá cesta tam, venku horko, v kině chlad. Vidět se na tom velkém plátně a s tolika lidmi kolem bylo vzrušující, ale měla jsem problém soustředěně promítání sledovat. Když na nás pak hned po premiéře bafla Česká televize, nebyla jsem schopná nic kloudného říct. Až teprve teď, po druhé projekci v Praze, jsem se víc uklidnila, mohla jsem film lépe vnímat. Nositelem naděje v tomhle příběhu je pro mě postava holky, kterou hraje Nora Klimešová. Ona jediná si počíná nějak smysluplně a racionálně. Ta se mi líbila – i díky tomu, jak ji Nora zahrála.

Ještě se vám vybaví první natáčecí den?
Ten se nedá zapomenout. Bylo to v pražské Tróji, paní režisérka Kristýnka nás moc hezky přivítala. Venku bylo asi 43 stupňů a já po místní náplavce běhala v jakémsi přiléhavém běžeckém oblečku a děsně jsem se vařila. A představte si - ten záběr nakonec ve filmu není! Ale to je úděl herců a záběrů, které občas musí ve střižně padnout ve prospěch celkového tvaru.

Adam Mišík a Marsell Bendig
Adam Mišík jede svou pekelnou jízdu. Banger vybočuje z českého mainstreamu

V civilu také běháte? Kdykoli vás vidím, zdá se mi, že jste zase o trochu víc zhubla…
Neběhám. I když té své Haně ve filmu jsem rozuměla. Člověk si nechce připustit, že mu už fyzické síly nestačí. Já kdysi tančila, ale ani to už nedělám. Stáří je slušná výmluva. Jediné,co mi zbylo, je rychlá chůze.

Stačíte svým vnoučatům?
Rychlostí pohybů určitě ne. Ale oni mi předávají svou energii a odzbrojují mě nadšením ze světa, který hltají všemi smysly. Dívat se na ně je obrovský zážitek. Jsem šťastná, že jsou, že mohu být u toho. Přála bych jim, aby prožili nádherný život. 

V Národním divadle máte nové umělecké vedení. V čem vás uvidíme?
Chystáme Naše furianty, ale ne s režiséry Skutru, který se ujal vedení. Připravujeme ho s kolegy s režisérem Martinem Františákem. Myslím, že tahle inscenace bude zase úplně jiná než ta, kterou jsme kdysi nastudovali s Miroslavem Macháčkem.

Saša Rašilov
Saša Rašilov: Nechci umřít v dívčí náruči při milostném výstupu

A vaše další plány?
Vydržet! Měla jsem v září v Národním asi třiadvacet představení. Na víc mi nezbývá čas ani síly. Navíc se blíží podzim a ten já moc nemusím. Dokud je babí léto, sluníčko a nádherně teplé barvy kolem, těší mě to. Ale jak nastoupí mlhy, chlad, mokro a vlhko, nejradši bych zalezla jako medvěd a vylezla až na jaře. Čelím tomu prací a spánkem.