Il Boemo soutěžil v září na festivalu v San Sebastianu. Cenu sice nepřivezl, ovace měl ale skvělé, byla jsem u toho. Můžete připomenout, jak k vám role Josefa Myslivečka doputovala?
Dostal jsem se k němu díky Václavu Luksovi z Collegia 1704. Když Petr Václav hledal – poté, co mu nevyšel jistý ruský herec – jiného adepta, Václav si vzpomněl na mě. Chlapíka, který hraje a zároveň zpívá. Přiznám se, že do té doby jsme nevěděl o Myslivečkovi skoro nic. Znal jsem jeho jméno a spojitost se Sovovými mlýny. Ale nic dalšího. Jeho úžasnou osobnost i dílo mi objevil až Petrův film.

Jak jste si k němu hledal cestu?
Možná už o tom mluvil i Petr Václav, ale o Josefu Myslivečkovi neexistují skoro žádné písemné prameny. Až na korespondenci s Mozartovými. Nebylo tedy z čeho čerpat při noření se do jeho duše. Zkusil jsem na to jít přes jeho hudbu. Skrze ni toho o člověku zjistíte docela hodně. A nesmírně jsem ho obdivoval. I za to, že měl velkou kuráž a odešel jako velmi mladý do ciziny. V tom máme k sobě blízko, i mě láká vyjíždět s hudbou ven. On to ovšem dotáhl podstatně dál než já.

Náš scénář se nečekaně protnul s realitou, říká Taťána Medvecká
Taťjana Medvecká o Běžných selháních: Náš film se nečekaně potkal s realitou

Dirigování vám na plátně jde. Zjevně vás lákalo odmala. Prý jste jako dítě dirigoval Carminu Buranu. Je to pravda?
Je. Bylo mi asi deset. Vyprávím to občas jako historku pro pobavení. Protože je to jeden z mála zážitků, které si ze svého dětství pamatuju zcela jasně. Bylo to na naší chalupě, já si otevřel okno, vzal tužku a spustil. Uměl jsem ji díky tomu, že jsme ji tehdy zkoušeli ve sboru. Takže jsem si Carminu pustil a přes hodinu u okna dirigoval. A potom jsem šel na fotbal. Byl jsem v tomhle ohledu asi trochu podivný dítě, do toho jsem ještě poslouchal Twenty 4 Seven a Nirvanu. Tomu se říká vytříbený vkus.

Vaši rodiče měli také blízko k hudbě. Zpívali jste si doma v kuchyni?
No jasně. Táta preludoval s potěšením na klavír, zpíval klasiku a byl takový sdružovatel dobré nálady ve společnosti. S mámou jsme zpívali spíš “popinu” měla úžasný hluboký hlas, něco jako Judita Čeřovská. Zpívali jsme pořád. I se ségrou. Už na to máme v rodině trochu tik, můj syn mi říkává: tati, prosím tě, hlavně nezpívej. Tak mu většinou řeknu: Hele, co by za to jiní dali. Některý mi za to i platěj!

Jaký to byl pocit držet taktovku před věhlasným Collegiem 1704 a špičkovými operními pěvci na scéně?
Já neměl taktovku. V 18. století se dirigovalo rukou a z místa od cemballa. Ve filmu Amadeus už Mozart diriguje před orchestrem, ale nějakých třicet let předtím to bylo jinak – včetně toho, že dirigent seděl. A pocit to byl samozřejmě nádherný. Jak už jsem říkal, přál jsem si dirigovat od dětství, takže jsem si tyhle scény užil.

Kterou příčku zaujímá Josef Mysliveček ve vašem rejstříku rolí?
Vysokou. Víte, s tímhle filmem mám trochu spojený i, abych tak řekl, duševně-rozvojový pokus. Sám na sobě. Mne totiž často filmoví režiséři, asi i díky mému obličeji, obsazovali do jednotvárných rolí sympatických právníků a nebo milenců. Což je hezký, ale brzy se to omrzí. Navíc v hudbě a v divadle jsem naprosto saturován. Ve filmu jsem nebyl. Tak jsem si prostě před nějakým časem začal přát něco, co by mě mohlo posunout jako herce, ale i jako člověka. Nějaké téma, se kterým souzním, hereckou výzvu, na kterou se člověk musí připravovat. Jít do nejen do hloubky postavy, ale i té vlastní - aby se obě prolnuly. Ale uvědomil jsem si, že pakliže chci něco nového přijmout, musím to staré opustit. Vytvořit si prostor. Začal jsem tedy scénáře odlehčenějšího charakteru odmítat.

Režisér a producent Fero Fenič
Fero Fenič končí ve Febiofestu. Kritizuje finanční kondici filmového festivalu

A vyšlo to?
Ano, nejdřív mi svěřil Václav Kadrnka roli v komorním rodinném snímku Zpráva o záchraně mrtvého, což byla opravdu zajímavá práce, protože na rozdíl od jiných režisérů, kteří z vás určitým způsobem tahají emoce na povrch, on to dělal naopak – prakticky z nuly ještě ubíral. Herec v tu chvíli nemá skoro žádné výrazové prostředky, s jakými by pracoval. Tenhle minimalismus je složitý jak pro herce, tak pro diváka. Je to sice náročný film, který ale nabízí velmi silný a hluboký zážitek, katarzi, ovšem pokud člověk přistoupí na vypravěčský kód, který režisér zvolil. No a pak přišel Mysliveček. Ověřil jsem si tudíž, že se vyplatí počkat. Mám samozřejmě výhodu, že mě živí i muzika.    

Film je mluvený v italštině, což mu nesmírně pomáhá. Pro vás to ale musel být křest ohněm. Jak učení jazyka šlo?   
Na to se zeptejte spíš mé ženy. Den co den jsem uléhal vedle ní a pořád něco mumlal. Někdy to znělo asi jako italština. Byl to intenzívní tři čtvrtě rok. Poměrně brzy mi došlo, že naučit se scénář v cizí řeči – když ji neovládáte - je mnohem těžší, než když ji znáte. V angličtině občas porozumíte, co říká váš partner před kamerou. Ale italsky jsem byl nahraný. Tak jsem se učil i repliky partnerů, abych zvládl dialogy. Italština není tak těžká, ale Italové mluví rychle, byl jsem rád za svou výtečnou jazykovou koučku. Moc mi pomohla. Tedy lépe řečeno všechny tři. Monia v Čechách, Marina v Římě při čtených zkouškách a Chiara při samotném natáčení.

Na place jste mluvili s ostatními anglicky?
Ano. Všechny hlavní herečky Barbara, Lana i Elena ovládají angličtinu skvěle. Jsou hodně cílevědomé, aktivní, obdivoval jsem jejich energii a píli. Někdy se mi zdá, že my Češi jsme pořád tak nějak málo sebevědomí, jsme uťápnutí. Neumíme si stát za svým. Dělá to samozřejmě i jazyková bariéra, jsme v tom za zahraničními kolegy pořád pozadu. Nedávno jsem například sledoval video s Madsem Mikkelsenem a žasl jsem. Ovládá plynně šest jazyků! Na druhou stranu si občas říkám: kdoví, jak to mají doma… Kolik toho museli a musí obětovat. Vyvážit profesní a soukromou pozici je strašně těžké!

Řada scén se točila v Benátkách, které byly během lockdownů prázdné. Jaký to byl pocit?                                          Úžasný! Přijeli jsme do zvláštní mlhy, která se vznášela nad kanály, mosty a ulicemi. Když jsme hodně brzo ráno proplouvali kanály na gondole, došlo mi, jak bez všech těch turistů a davů vynikne mnohem víc energie tohoto města. Jeho architektura, atmosféra starých paláců a uliček. Je to nepopsatelné, tohle musí člověk zažít. Ale my to známe i z Prahy, ta byla v té době taky neuvěřitelná.   

Nedávno jste si splnil sen a nahrál v New Yorku CD s vaší novou kapelou D.Y.K. Co to s vámi udělalo? 
Namazal jsem záměrně svému egu schody. Máslem. Nebo spíš olejem. Abych to osvětlil, je dobré občas vykročit schválně mimo svoji komfortní zónu. Rychle si totiž uvědomíte, že takových jací jste vy, ba i lepších, jsou na světě miliony. No a ono vám to pak to pak dá paradoxně mnohem větší svobodu v tvorbě, protože si často uvědomíte, že ta vnitřní soutěživost vlastně není ve vás samotných, ale ve vaší představě. Rozhodně tomu pomáhá dobrá výchova v dětství a životní parťák, který je tak nějak srovnaný s tím, co umí a naplněn tím, co dělá. V tomhle směru, si myslím, mám dost vyhráno. A rozhodně tomu nepomáhá exhibovat na sociálních sítích. Někteří mí přátelé se tam dokonce odstěhovali.

Ladislav Rychman za kamerou
Děkoval mu i Steven Spielberg. Ladislav Rychman by se dožil 100 let

Potřebují se zviditelnit.
Já tomu upřímně moc nerozumím. Prezentovat na sítích práci, dobrá. Ale dávat na odiv své soukromí? Mám pocit, že dnešní doba úplně devalvovala tajemství. Vždyť to je největší deviza herců! Zpěváků, spisovatelů, výtvarníků…zkrátka umělců. Když Milan Kundera vydal knihu, bylo to překvapení, událost. Protože to nikde dopředu nehlásil, netroubil do světa, co chystá a jak je dobrý. Tajemství a sepětí s přírodou – to jsou dvě věci, které nám podle mě chybí a kterých jsme se k vlastní škodě vzdali. Neumíme chápat život v cyklech, myslíme si, že je lineární. Tím pádem, že musíme všechno rychle zvládnout a vytvořit. Protože v lineárním životě přece nikdy není dost času.

A tak rychle i žijeme…
Přesně. Všechno urychlujeme - rychlé mobily, rychlá data, auta, celý život. A do toho se stále stresujeme, že jednou umřeme. Bojíme se smrti, vytěsnili jsme ji úplně na okraj společnosti. Když si ale člověk uvědomí, že má řekněme nějakých sedmdesát, osmdesát let života a že zkrátka nemůže všechno stihnout a nechá se unášet přírodními cykly, víc se uklidní. Snažím se tím řídit, i když občas se taky pod tlakem věcí chovám jako idiot.

Koukám – na stole tlačítkový telefon. Jiný vážně nemáte?
To víte, že mám i ten chytrý, potřebuji ho kvůli různým organizačním věcem, třeba v kapele a tak. Stejně tak používám i sítě. Ale výhradně pro práci. Ne že bych hlásil do světa, co jsem právě posnídal. Jenže já to se sociálními sítěmi mám asi podobně jako Miloš Zeman s omluvami. Nejde mi to.

Nejmladší generace to má dost jinak. Ty nepřesvědčíte, aby odložili mobil a minimalizovali sítě. I když je někdy pěkně potýrají.
Máte pravdu, sleduji všude kolem, jak jsou telefony u dětí největší závislost. Teenageři místo aby zkoušeli kouřit, jsou očima přilepení na iPhonech nebo tabletech. Nebo to možná stihnou obojí. Nevím. To za našich mladých let… Teda to je hrozná věta! Nechci v žádném případě navádět k drogám, berme to jako nadsázku. Ale je to tak. Straší mě to.

Tohle v době, kdy žil a tvořil Josef Mysliveček, neřešili. Jaký byl váš ponor do 18. století?
Tak ponor byl krásný, což o to, ale žít bych v té době nechtěl. Všude zima, než se vám vytopí palác z roku 1000 našeho letopočtu, nějaký čas to trvá, a toho dřeva! Pane jo. Světlo jen při svíčkách. Bez elektřiny. Vlastně si uvědomuju, že to možná za chvíli zažijeme znova. Když budeme dál přistupovat na zvyšování cen energií a plynu. Pěkně zpátky do 18. století. Jen ta moderní medicína by zůstala. Myslivečkovi by se v dnešní době nemusela kvůli syfilis rozpadnout celá tvář. S odstupem si ale myslím, že 18. století bylo v něčem lepší, dá-li se to tak říct.

Saša Rašilov
Saša Rašilov: Nechci umřít v dívčí náruči při milostném výstupu

V čem?
Třeba v umění. Umělci museli mít větší představivost, kreativitu. Dnes vám stačí jako skladateli mít dobré midi klávesy, dobrý počítač, dostatek plug-inů, dostatek času a je to. Jen minimum lidí ještě píše do not – vím třeba o Ondřeji Brouskovi. Když zmáčknete určitou klávesu, slyšíte celý orchestr, víte dopředu, jak to bude znít. V 18. století byli muzikanti chudí, neměli prachy na zkoušení s orchestrem, takže premiéra byla zároveň první zkouškou. Všechno museli mít v hlavě. Teď jsme zakrněli, všechno necháváme na technice. Jsou výjimky, samozřejmě, ale moc jich není.

Co mravy? Tu sexuální divočinu, co Il Boemo ukazuje, už bychom asi dnes neriskovali?
No, nevím jak vy a vaše generace, ale já tedy určitě ne. Nechodím téměř vůbec do společnosti, vyrostl jsem v klidné, s výjimkou toho klavíru a zpěvu spíš tiché rodině. Ale nedělám si iluze, některé uzavřené party dnešní doby by se určitě uchytily i v baroku. Mysliveček ovšem na tehdejší divoké mravy doplatil. I když… On spíš doplatil na lásku.

Vojtěch Dyk (1985)
Syn literárního historika Radko Pytlíka a bratranec zpěváka Viktora Dyka. Kromě herectví na DAMU studoval zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Tvorbu dělí mezi herectví a hudbu, vystupuje s orchestrem B-Side Band a skupinou D.Y.K. Působil mj. v Národním divadle (Sněhová královna, Lucerna, Žebrácká opera). Má na kontě role filmové (Ženy v pokušení, Signál, Revival, Tři bratři, Andělé všedního dne) i televizní (Tři životy, Rytmus v patách, Letiště). Je držitelem Ceny Anděl za zpěváka roku 2012 a Ceny Alfréda Radoka 2009 za objev roku. S herečkou Tatianou Vilhelmovou vychovává tři děti.