„Z té nabídky jsem měl obrovskou radost. Byla to pro mne první velká příležitost zahrát si ve filmu a hned taková skvělá věc. Navíc šlo o téma, které je mi blízké,“ říká herec.

Jakou roli ve filmovém příběhu hraje váš Václav Vrbata?
Václav Vrbata je nejlepším kamarádem Bohumila Hanče, vynikajícího běžce na lyžích, a pomůže ho přesvědčit, aby se zúčastnil toho osudného závodu na 50 kilometrů. Poprvé se ho totiž měli zúčastnit i němečtí závodníci, kteří závod do té doby bojkotovali, a nejlepšího z nich, Oswalda Bartela, mohl porazit právě jedině Hanč. Vrbata Hančovi slíbí, že ho přijde na závod podpořit.

A pak už vlastně nikdo kromě Hanče a Vrbaty neví, co se doopravdy stalo, ale nejpravděpodobnější verze je, že se oba kamarádi potkali ve sněhové bouři někde u Zlatého návrší. Vrbata viděl, že Hanč je promrzlý, a tak mu dal svůj kabát a řekl mu, aby závod doběhl, že on to vezme zkratkou na Mísečky a počká na něj v cíli. Bohužel ani jeden z nich se do cíle nedostal.

Jan Svěrák s tátou Zdeňkem při natáčení
Pohřbil jsem tátu nanečisto. Ještě že si to psal sám, říká Jan Svěrák

Všichni víme, že Hanč a Vrbata na horách umrzli. Čím tedy film může diváky překvapit?
Myslím si, že nejzajímavější je postava Emericha Ratha, kterému se málem podařilo Hanče zachránit, což byl také důvod, proč film Poslední závod scenárista a režisér Tomáš Hodan natočil. Mladší verzi Ratha ve filmu hraje Marek Adamczyk, starší Oldřich Kaiser…

My jsme ten příběh Hanče s Vrbatou měli hodně zkreslený, třeba i díky filmu Synové hor z padesátých let, protože komunistům se nehodilo, aby po válce byl jedním z hlavních hrdinů příběhu Němec. Takže českého Němce Emericha Ratha úplně vyškrtli. A pokud se nepletu, tak v Synech hor je vykreslený skoro jako zločinec. Ve skutečnosti to byl jeden z největších hrdinů onoho závodu, který Hančovi málem zachránil život. To by mohlo být pro diváky zajímavé a překvapivé.

Točili jste v Krkonoších na místech, kde se tragický závod na 50 kilometrů, při kterém Hanč s Vrbatou umrzli, odehrával. Zažili jste sílu zimy na vlastní kůži?
To jsme tedy zažili. Když se podíváte na některé fotky z natáčení, na kterých se vracíme z hřebenů, můžete vidět, jak si kameramani nebo kluci od techniky sundávají bundy, které jsou tak zledovatělé, že se dají normálně postavit. Několikrát se nám také stalo, že jsme museli přerušit natáčení, protože nám zamrzla kamerová technika.

Když jsme měli točit scény, ve kterých Vrbata hledá a snaží se zachránit Hanče, tak jsme čekali na ideální počasí, to znamená to nejhorší možné. Navíc bylo dotvořeno různými speciálními efekty, takže jsme měli echt sněhovou bouři. Zimu jsme tedy pocítili, ačkoliv jsme měli výborné vybavení a štáb se o nás skvěle staral. Snažil se nás udržet v teple, i když při zmíněných záběrech jsme byli jenom v košilích… Ovšem trochu jsme švindlovali, protože pod košilí jsme měli takové speciální triko, které neprofoukne vítr. Zima se totiž ještě vydržet dá, ale nejhorší je ta kombinace s větrem.

Prý jste před natáčením podstoupili i otužovací kurz. Co si pod tím mám představit?
Dvakrát jsme se setkali s Davidem Venclem, což je český freediver a zároveň otužilec, který vyznává metodu Wima Hofa. Byli jsme s ním na zamrzlém rybníku v Teplicích a on nám vysvětlil, jak se správně otužovat. S Markem Adamczykem, Kryštofem Hádkem a Tomášem Hodanem jsme se pak dvakrát týdně potkali v Praze v Braníku a skočili jsme si do Vltavy, abychom se otužovali. A musím říct, že to na nás bylo znát, protože loni při natáčení mi byla na horách mnohem menší zima, než letos, když jsem si tam byl zalyžovat, a to jsem byl dobře oblečený.

David Ondříček s herci nového Krále Šumavy. Zleva Gabriela Helcová, Judit Bárdos a Oskar Hes
David Ondříček natočí Krále Šumavy. Jako kluk jsem si na něj hrál, říká režisér

Nedávno jste se v rámci propagace filmu zúčastnili Jizerské 50, a to v dobových kostýmech a na dobových lyžích. Jak se s takovým vybavením lyžuje?
Samozřejmě je to složitější. Ty lyže jsou dlouhé, mají dva metry dvacet, ne-li víc, jsou širší, těžší, nemají teflonovou skluznici – je to lakované jasanové dřevo – a nemají hrany. Hůlky jsou také mnohem těžší, ale není to zase tak strašné. Musím říct, že jsem si to před prvním tréninkem na těch lyžích představoval mnohem horší. Na Jizerské 50 jsme jeli deset kilometrů a byla to taková příjemná procházka.

Vy lyžujete odmala. Dočetl jsem se, že jste snad i lyžařský instruktor. Kde a koho jste učil?
Instruktorský kurz na lyže i na snowboard jsem si udělal, ještě když jsem byl na gymplu. Jezdil jsem na různé zájezdy se školami a potom jsem občas pomáhal v jedné lyžařské škole v Harrachově, když měli přes Vánoce moc zájemců. Ale neživil jsem se tím, byla to fajn brigáda. Od té doby, co jsem nastoupil na DAMU, už na to nebyl čas. Když se živíte hraním, divadelní sezona je v zimě velmi intenzivní a není prostor odjet na 14 dní na hory.

Hrajete v několika představeních v plzeňském Divadle J. K. Tyla, v pražském Ungeltu s Jiřím Langmajerem a Tatianou Dykovou, na Kampě v inscenaci Werich. Kde to pro vás jako pro mladého herce byla největší škola?
Vzhledem k tomu, že v Plzni jsem nastoupil hned po škole do stálého angažmá, tak určitě tam. Je tam výborný herecký soubor, který je otevřený mladým, čerstvě nastoupivším kolegům. Zároveň musím vyzdvihnout představení Skleněný strop s Jirkou Langmajerem a Táňou Dykovou, protože to byla moje úplně první profesionální práce, kterou jsem dělal ještě při studiu na DAMU, a hrajeme to dodnes. Zpočátku mi to moc nešlo a Jirka za mnou pořád chodil, nedal mi pokoj a radil mi, a i díky němu jsem vlastně pochopil, co to znamená hrát divadlo.

Herec Viktor Preiss v pohádce Hodinářův učeň
Viktor Preiss slaví pětasedmdesát. Herectví má v genech

Na čem pracujete v současné době?
V současné době zkouším malou, ale moc hezkou roli v představení Lidé, místa, věci s režisérem Josefem Kačmarčíkem. Premiéra bude 9. dubna právě v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Také bych všechny rád pozval na představení Tři heteráni do divadla Nod, což je má momentálně vůbec nejoblíbenější inscenace, ve které hraju.