Z dvou set snímků si dramaturgové vybrali do sekce Asociace nezávislých filmů jen devět titulů. Řekli vám, čím je oslovila Cesta ven?
Vím, že je zaujalo téma a líbilo se jim zpracování. Ale hlavní je štěstí. Naučil jsem se nenechat se rozházet tím, když mě někde nechtějí, ale stejně tak se nevznáším příliš vysoko nad zemí, když je o můj film zájem. Každopádně jsem nesmírně rád, že je film v Cannes, kvůli herečkám, pro které to hodně znamená.
Co ocenilo festivalové publikum, nač se ptají zahraniční novináři?
Těší mě, že je nezajímá jen to, co se zjevně nabízí, tedy sociální téma a rasismus, ale že v tom filmu vidí silný příběh ženy, která se pere s dnešním tvrdým světem. Tohle je všude stejné, u nás se to týká Romů, jinde třeba imigrantů. Stejně jako to, že chlapi přicházejí o svou tradiční mužskou roli. Když nemá chlap práci, ztratí důstojnost, obzvlášť Romové tohle nesou těžce, proto jsou ženy spíše schopné obstát.
Romům jste se věnoval už v debutu Marian, je to vaše téma?
Je to jen jedno z mých témat, neplánoval jsem, že se k němu vrátím. Když jsem v roce 1995 točil Mariana, tak jsem si myslel, že situace Romů už horší být nemůže, jenže ona je. Většina považuje Romy za nepřizpůsobivé, kteří nepracují a žijí ze sociálních dávek, a tím je pro ně debata uzavřená. To je ale strašně zkreslený pohled. Společnost nastavila podmínky tak, aby se ti lidé dostali na dno, legální lichva nebo hazard se na tom hodně podepisují, ten film je nejen o Romech, ale hodně vypovídá i o nás.
Film je velmi autentický, jak moc jste se sžil s romským prostředím?
Důkladně. Zažil jsem s nimi hodně a byl jsem jim blízko. Poznal jsem lidi, kteří byli předobrazem postav z Cesty ven. Od dob natáčení Mariana mám mezi Romy několik dobrých přátel, ti mi dělali připomínky ke scénáři i k prvnímu střihu filmu, jejich poznámky pro mě byly zásadní.
Pracoval jste výhradně s neherci, jak jste je vybíral?
Hledal jsem lidi, kteří v sobě mají magnetismus a jsou schopní předat emoce. Nedělal jsem nijak zásadní kamerové zkoušky, spíš jsem si s potenciálními herci povídal. Představitelku Žanety, Klaudiu Ferencovou, jsem potkal na romské zábavě, moc mi nedůvěřovala, ale postupně se to prolomilo, povídali jsme si, občas jsem vzal do ruky kameru, vycítil jsem v ní podobnou sílu, jakou třeba měla v mém předchozím filmu Paralelní světy Lenka Vlasáková.
V čem vidíte pro Romy šanci?
Problém je hlavně v tom, že jsou programově zašlapáváni do země, nemají před sebou ani minimální perspektivu, musela by zmizet základní legislativní šikana. Ale je to hlavně na nich samotných, musejí si víc věřit, hledat si cestu. Ale dnes se narodit jako Rom je nesmírně těžké, ztratili to, co je vlastní jejich podstatě, ale naše společnost je ještě nepřijala. Oni prostě nevědí, kým jsou. I to mě zajímalo a chtěl jsem se toho ve filmu dotknout.
Jaká je další cesta filmu?
Již 28. 5. bude premiéra v Praze, den na to v Ostravě a pak v Krupce, odkud přišla na casting spousta lidí. Ve Francii půjde film do distribuce začátkem příštího roku.
Vizitka
Petr Václav je jedním z nejosobitějších režisérů současné české kinematografie.
Jeho otcem je hudební skladatel Jiří Václav (jehož hudbu režisér ve filmech často využívá), matkou dokumentaristka Ljuba Václavová.
Jeho studentský film Paní Le Murie (1993) vyhrál první cenu za nejlepší dokument na Mezinárodním festivalu filmových škol v Mnichově a byl nominován na Oscara v kategorii studentských filmů.
Na kontě má tři celovečerní hrané projekty: Marian, Paralelní světy a nyní Cesta ven, do povídkového snímku Praha očima… přispěl epizodou Víkend v Praze. Od roku 2003 žije a pracuje ve Francii.
DARINA KŘIVÁNKOVÁ