Druhá řada Terapie přináší nové postavy, přesto v některých figurách a motivech na první řadu navazuje. Které spojující prvky pokládáte za hlavní?

Ústřední postavou je i v druhé řadě Terapie psychoterapeut Marek. Jeho manželství se rozpadlo, odstěhoval se od rodiny. Jako většina lidí, kteří se octli v takové situaci, vnímá i on velmi silně svoji osamělost. Navíc má i profesní problémy. Otec Igora – pacienta z první série, který terapii předčasně ukončil a následně spáchal sebevraždu – ho obviňuje z profesní nedbalosti a chce celou věc řešit soudní cestou. Marek je tedy vystaven dvojnásobně těžké životní situaci. Oporou mu je stejně jako v první řadě jeho kolegyně a kamarádka Dita, k níž i v druhé sérii dochází na terapii.

Které dějové linky se podobají izraelské předloze a které se od ní naopak nejvíc liší?

Rozvod a hrozba soudního procesu jsou převzaty z originálu. Tvoří základní dramatické situace a bylo by chybou je pominout. Nicméně jsme je museli přizpůsobit českému prostředí. Největší proměnou prošli rodina Neumannů se synem Viktorem a podnikatel Slávek Charvát. Tyto dvě dějové linky seriálu jsme psali s Robertem Geislerem takřka celé znovu. V originále hrají manželskou dvojici stejní herci jako v první sérii. V originále se tedy jednalo o pokračování jejich příběhu. V naší Terapii II přichází zcela nový manželský pár. Postavu Slávka Charváta jsme napsali mnohem provokativněji. Před rokem 1989 byl disidentem, po roce 1989 se z něj stal významný podnikatel, který rezignoval na pojem morálka. Právnička Táňa, další pacientka Terapie II, se přizpůsobovala hlavně v rámci českého právního prostředí. Petr Zelenka jí ale vtisknul mnohé ze svého humoru. Velkou proměnou prošla také Dita. Té jsem připsala příběh, který ji donutí bilancovat. Vrací se ke svým kořenům i ke svému rodnému jazyku, kterým je slovenština. Nejsmutnější postavou Terapie II je mladá dívka Viola, která onemocněla rakovinou. Úpravy, které jsme dělali u Terapie II, byly velké. Troufám si říct, že z takových šedesáti procent jde o originál.

Kolem psychologa Marka Pošty se v druhé sérii vyskytuje víc různorodých žen. Byl to záměr? A jestli ano, co měl vyjadřovat?

Snad si jako žena můžu dovolit být genderově nekorektní: ženy jsou vždycky a za všech okolností nebezpečné a není radno je podceňovat. Když se jich v životě muže objeví víc než jedna, je to obvykle třeskutá situace. Marek Pošta slaví v Terapii II padesátiny. Říká se, že život prý začíná po padesátce. Tak proč ho Markovi nedopřát ve společnosti silných a nezkrotných žen. Teodor Neumann se na jednom sezení Marka ptá, zda rozumí ženám. Marek dá najevo, že ne, a Teodor jen sklopí hlavu. To považuji za jeden z nejhezčích a nejupřímnějších momentů.

Absolvovala jste někdy psychoterapii i vy sama? Znamenalo to přínos pro vaši práci na seriálu?

Na terapii jsem chodila a bylo to pro mne důležité období. Potřebovala jsem si odpovědět na některé otázky a najít řešení, což se mi podařilo. Proto jsem taky od prvního setkání, ještě nad první řadou Terapie, tomuto modelu seriálu věřila a byla jím nadšená. Jsem taky velkou obdivovatelkou Marguerite Durasové, která má některé divadelní hry postaveny na podobném principu. Což je pro mne fascinující.

Co znamená práce na takové netradiční seriálové zakázce?

Výzvu a strach. A když se jedná o druhou sérii, přičemž první byla velmi úspěšná, samozřejmě taky stres. A rok tvrdé práce, kdy se jako scenárista a dramaturg nemůžete věnovat jiným projektům. V přípravné fázi Terapie II jsem měla na tabuli napsáno, co se který týden stane a jak se sezení s pacienty odráží v Markově situaci. Když to máte stále před očima a víte, jaký problém řeší ten který pacient, musíte odhadnout, kdy je zapotřebí přijít s novým motivem a příběhem. Tak vznikl například nový příběh Dity. Při práci dramaturga je nutné scenáristům připomínat, co už se v seriálu stalo. A u takového problému, jako je hrozba soudního sporu, to bylo důležité dvojnásob. Poslední fází je definitivní podoba scénářů. Četla jsem postupně všechny a připomínkovala je. A teprve když jsem měla všechny scénáře pohromadě, viděla jsem, co musím změnit nebo jiným scenáristům přepsat.

V čem spočívá unikátnost Terapie a její přínos pro diváky?

Nebere si servítky. Tím nemyslím žádné pikantérie či ostré výrazy. Divák má šanci vidět postavy v situacích, které jsou hraniční. A adekvátně tomu se chovají. Někdy dobře, jindy otřesně, ale jsou chyceni v pasti a nevědí kudy ven. Pomoct jim může jen terapie a Marek. Ale ten má taky své problémy a je to taky jen člověk. Zranitelný, bolavý, ale zcela odevzdaný svým pacientům. Po odvysílání první série jsem se přesvědčila o tom, že co divák, to sympatie k jiné postavě. Když jsem se ptala kamarádky, proč se jí jedna z postav tak strašně nelíbila a proč ji tak rozčilovala, odpověděla mi: „Protože se chovala stejně blbě jako já, když jsem byla v podobné situaci."

Jaká je druhá řada Terapie ve srovnání s tou první?

Srovnání s první řadou může udělat pouze divák. My jsme se snažili, aby byla i druhá série stejně zajímavá. Některé momenty jsme záměrně neukončili zcela konkrétně. Je na divákovi, aby vycítil, kam se budou postavy ubírat. Já osobně nemám ráda falešné happyendy. Jsem realista. Nedělám si marné naděje. Život většinou nemá dobrého dramaturga. Protože kdyby ho měl, nebyla by žádná terapie potřeba.

Kdo je… Iva Klestilová

Patří k nejuváděnějším českým dramatickým autorkám současnosti. Začínala jako herečka v dětském studiu brněnského Divadla na provázku. V devatenácti letech přijala angažmá v HaDivadle, kde působila jako herečka dvacet let a hrála v mnoha klíčových inscenacích. Koncem devadesátých let se těžiště její tvorby přeneslo k psaní divadelních a rozhlasových her. Debutovala titulem Všichni svatí, její pozdější hra Stísněná 22 byla uvedena na jevišti pražského Národního divadla. Politickou frašku Standa má problém uvedlo Divadlo v Dlouhé. Mimořádný úspěch této hry ji inspiroval k napsání politické trilogie Má vlast (Standa má problém, Paroubek je kamaráth, Strejda nás má všechny rád). Za tuto hru získala Cenu Alfréda Radoka za nejlepší původní hru roku. S HBO spolupracovala jako scenáristka na první řadě Terapie (2011), psala příběh s postavou Sandry (v podání Táni Pauhofové). Dramaturgicky se podílela rovněž na triptychu Hořící keř (2013) polské režisérky Agnieszky Holland. Pracuje jako dramaturg Národního divadla.