Snímek scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka, který teď vstoupil do kin, soutěžil na karlovarském festivalu a odnesl si cenu za ženský herecký výkon. Slovenka Zuzana Mauréry v titulní roli byla vskutku jeho největším přínosem, i když stejnou cenu by si bezesporu zasloužila také Martina Gedecková z německého filmu Prvotní štěstí nebo Emma Suárezová ze španělské Nové kůže.

Osobní služby

Dvojici Jarchovský-Hřebejk už skoro obsesivně zajímá téma naší normalizační minulosti spjaté s projevy české přetvářky a konformismu. Také v Učitelce se vracejí do období 80. let a jedním z motivů jejich filmu je ono známé ohýbání hřbetů, aby „to nebylo ještě horší". V tomto případě jde o hřbety rodičů, které si až na řídké výjimky soustavnou drobnou manipulací podrobila hrdinka – třídní učitelka jejich dětí na druhém stupni. Pod maskou zdánlivého zájmu a solidárnosti („vždy´t si přece musíme pomáhat") zneužívá rodičovské obavy o studijní osud potomků ve svůj prospěch.

Se slovy „A teď si hezky řekneme, co dělají vaši rodiče" zmapuje ve třídě profese maminek a otců, načež si vybuduje užitečnou síť osobních „služeb" ve svém bytě. Docházky kadeřnice, instalatéra, opraváře lampičky, pravidelný přísun koláčů…

Rodiče netěší, že se stali soukromými posluhovači soudružky třídní, nemají ale odvahu se jí vzepřít. Až když se učitelka začne mstít na jedné ze žaček, jejíž otec jako jediný odmítne požadovanou službu – přepravit letecky buchty její sestře do Moskvy -, pokusí se o malý odpor. Tak trochu po česku. Ve spolupráci s ředitelkou školy připraví petici, v níž se snaží učitelku odvolat z postu. Ne všichni ale mají odvahu vystoupit s její kritikou veřejně…

Televizní hra

Jan Hřebejk se v tomto filmu poprvé spojil s mladou producentskou společností Offside Men v čele s Ondřejem Zimou a Janem Prušinovským, která je podepsána mj. pod seriálem Čtvrtá hvězda a filmem Kobry a užovky. V průběhu příprav vstoupila do hry i slovenská společnost PubRes, a tak příběh sympaticky oživují i slovenští herci, včetně titulní představitelky. Kromě Mauréry například Csongor Kassai (známý z české pohádky Romana Vávry Čert ví proč), Peter Bebjak nebo Richard Labuda, vnuk Mariána Labudy, v jedné z dětských rolí.

Námět s věčnou českou přizpůsobivostí a mravním kličkováním je dobrý a místy z něj mrazí, zrazují ho ale dvě věci. Za prvé způsob vyprávění – kterému dal scenárista půdorys divadelní hry, respektive jednotu místa, času a činu. Příběh se totiž odvíjí během třídní schůzky rodičů, jež má vrcholit právě podepsáním zmíněné petice.

A přestože se tvůrci snaží dát mu filmový švih pomocí flashbacků, v nichž vysvětlují pohnutky dospělých i dětí a nahlížejí do rodinných domácností i učitelčina soukromí, nepodařilo se jim rozbít dojem komorní televizní inscenace, jež po určité době začíná nudit (mimochodem, původně byla Učitelka určena skutečně jen pro obrazovku).

Těžko také věřit, že by na druhém stupni, kde ve třídě učí více učitelů, dokázala žákům „zavařit" jediná osoba. Modelová situace pak svádí někdy k zbytečně přepjatým momentům (třeba ve scénách učitelčiných výpadů vůči potenciálním milostným objektům).

Film vězí až příliš v dané době

Příběh byl podle scenáristy inspirován skutečnou událostí z jeho mládí, ale univerzální přesah se mu nedaří. Téma manipulace i egoistického chování nadřazujícího osobní cíle je jistě nadčasové, současným školství ale při vší úctě cloumají jiné problémy. Například se obracejí ony dominance a ega.

Podnikatelská smetánka uplácející ředitele škol nejrůznějšími výhodami a sponzorskými dary má často bezmocné pedagogy otočené kolem prstu a pro své neprospívající děti zajištěné známky. Případně nezlomnou pozici ve třídě, i když jde o evidentní „mazánky" šikanující své spolužáky… Například. V tomto směru má větší morální přesah třeba Vorlův Gympl.

Přínosem jsou v každém případě herecké výkony, zejména Zuzana Mauréry je díky rafinované nevinnosti a trapnosti, jež své postavě dala, velmi přesvědčivá. Platí to kromě dospělých (tradičně dobrý je i Ondřej Malý) i o dětech, právě nahlížení situace jejich zorným úhlem a komentáři patří ostatně k tomu lepšímu a nejzábavnějšímu na plátně. Pracovat s teenagery Hřebejk umí, to už ukázal mimo jiné v Pelíšcích.

Přece jen by ale neškodilo, posunout se od období normalizace zase trochu dál… A zkusit jiné tvůrčí výzvy, především ve výběru námětů. Což platí jak pro režiséra, tak pro jeho dvorního scenáristu.