S rolí Julia Lavického, blonďatého blbečka, jak vy ho sami označujete, jste strávil spoustu času. Občas se hercům stává, že jim postava prosákne i do normálního života. Nepozoroval jste u sebe něco takového?
V rámci natáčení filmu ne, už jsem se přece jen v životě posunul dál, ale kdybych to měl brát zpětně k seriálu Vyšehrad, tak asi ano. Tam se i můj život prosákl do života Julia Lavického. Bylo to takové oboustranně nastavené zrcadlo.

Kolikrát jste odpovídal na otázku: Co máte s Lavim společného? A jaká je vaše univerzální odpověď?
Na otázku jsem odpovídal mockrát. A odpověď? Něco jsem s ním společného měl, teď už s ním nemám společného vůbec nic.

Premiéra Vyšehrad: Fylm, Jan Koller a Vladimír Šmicer
OBRAZEM: Koller a Šmicer na červeném koberci. Bosák zpovídal „Laviho“

Lavimu vstoupí do života rovnou osmiletý syn a jeho matka v podání Veroniky Khek Kubařové. Máme se bát, že se z něj stane zodpovědný a seriózní otec?
Toho bych se vůbec nebál. Ale k nějaké katarzi u něj dojde, to je u celovečerního filmu nutné. Už to není formát desetiminutových skečů. Film musí mít nosnou kostru, dramatický oblouk a spoustu dalších dějových linek, aby se na to diváci vydrželi hodinu a čtyřicet minut koukat. Pracovali jsme s tím, že by u Laviho mělo dojít k nějaké změně, ačkoli si myslím, že pro skalní fanoušky seriálu Vyšehrad nebude nijak zásadní. Lavi je pořád stejný dement, jeho postava má pořád jasný cíl – bavit lidi. Ale zároveň jsme se museli pustit více do hloubky, což souvisí s faktem, že Lavi najednou musí vychovávat syna.

Vám loni vstoupila do života dcera. Co to udělalo s vámi?
Dceři už je rok a je to boží. Teď, když už jsme jako rodiče ve fázi, kdy od ní máme nějakou zpětnou vazbu, je to opravdu zábavné. Baví mě to čím dál víc. Lidi se mě ptají, jestli je to nějaký „gamechanger“, který vám naruší původní život. Hlavní rozdíl vidím v tom, že v mém životě je najednou víc strachu a víc lásky. Vlastně vůbec nevím, kde se ta láska bere. Dítě je totiž zpočátku v podstatě vetřelec, který vám narušuje váš program, váš spánek a všechno. I když dceru samozřejmě miluju od narození, je pravda, že vztah k ní si buduju postupně. Čím víc ji poznávám, tím víc ji mám rád. Taky jsem se díky ní zklidnil a učím se trpělivosti.

Svým originálním způsobem se ve filmu snažíte poukazovat na nešvary v českém fotbalu. Co vám na něm vadí?
Obecně mi na společnosti vadí korupce a další nekalé praktiky jako „já na bráchu, brácha na mě“, „když se mnou nebudeš spolupracovat, tak ti to zavařím“ a podobně… To jsou věci, které se dějí i ve fotbalu a ve sportu vůbec. Vadí mi, že mezi fotbalovými funkcionáři jsou lidi, kteří profitovali z bývalého režimu. Pořád jsou u moci bývalí estébáci, kteří využívají toho, že po listopadovém převratu jsme k nim byli milosrdní a nedokázali jsme s nimi zatočit. Brzdí to rozvoj sportu a není to dobrý příklad pro další generace. Spousta sportovců může ztratit motivaci k tomu, aby se zlepšovali, když výraz fair play ztrácí význam. A kde jinde by mělo fair play fungovat než ve sportu?

Jakub Štáfek v roli Laviho
Smůla ve Spartě, ne od Slavie. Rosický i "Tvrdolín" odmítli zázračný talent

V nadsázce o sobě prohlašujete, že jste nejlepší fotbalista. Jaká byla vaše fotbalová kariéra, když pomineme současný vrchol v roli Laviho?
U nás se fotbal dědil z generace na generaci. A tak mě můj táta, velký fotbalový fanoušek a zároveň hráč, pochopitelně k fotbalu vedl. V nějakých pěti letech jsem začínal na Spartě a pak jsem vystřídal hodně pražských klubů. Fotbal jsem hrál závodně asi do dorostu.

Mimochodem, sledoval jste a prožíval nepostup naší fotbalové reprezentace na mistrovství světa?
Popravdě zápas se Švédskem jsem neviděl, i když samozřejmě vím, jak to dopadlo. Snažím se být v obraze, ale nejsem zase takový fanatik, abych sledoval každé utkání reprezentace nebo své Sparty. Snažím se, ale mám tolik aktivit, že bych se musel rozkrájet.

Vyšehrad: Fylm má podle Veroniky Khek Kubařové potenciál stát se odvážným rodinným filmem. Souhlasíte?
Musím říct, že Veroničino prohlášení mě potěšilo a naprosto s ním souhlasím. I z toho důvodu máme ve filmu Laviho syna. Chtěli jsme, aby to mělo nějaký přesah. Když jsme Vyšehrad asi přede dvěma měsíci promítali divákům ještě v nehotovém tvaru, překvapily mě reakce některých z nich. Říkali, že je Lavi dojal a že museli zamáčknout slzu. Při tvorbě jsme se inspirovali u Jima Carreyho, Bena Stillera, Sashi Barona Cohena nebo i u Simpsonových, a ačkoli jsou to všechno crazy filmy, vždycky v sobě mají nějaké poselství. Aspoň trochu. My jsme hodně crazy, jsme přísný, nekompromisní, máme ve filmu všechny druhy humoru, ale svým způsobem ukazujeme, jak by to u nás mohlo fungovat jinak.

Ženy, alkohol a rychlá auta. To všechno je i ve filmu
Ochutnávka z filmu Vyšehrad: Pohádka pro dospělé aneb Lavi jede bomby

Nicméně v podtitulu snímku není „Přišel. Viděl. Dojal“, ale „Přišel. Viděl. Vojel.“ Od kolika let byste doporučoval jeho přístupnost pro mládež?
Film je přístupný od patnácti let, ale nenalhával bych si, že dvanáctileté děti neznají vulgarismy, které v něm používáme… Víme, že nejsme pro děti, to je jasné. Ovšem, kdyby se na Vyšehrad dívaly s rodiči, kteří jim vysvětlí, že Lavi není realita a že jde o legraci, bylo by to asi v pohodě.

Máme se těšit na happy end?
Myslím, že můžete.