Máša má Kubu, Kuba má Danu, Daně se líbí Máša. Nikdo nemá mísu. Do známé dětské veršovánky by dnešní mladí stěží zapadli, protože by nebyla přehledná. Zato je všem dohromady dobře, alespoň se tak často tváří. Co vlastně je polyamorie? „Stručně řečeno znamená, že lidé žijí ve více vztazích najednou, ty jsou založené na lásce a souznění a nejde vždycky jen o sex,“ soudí režisérka, která už řadu let sleduje různé životní modely – od singles (Generace Singles) až po bezdětné páry (Nerodič).
Cítím nekompatibilitu
V jejím novém filmu Šťastně až na věky figurují různí jedinci a typy soužití. Muž, žena a milenka, katolický monogamní pár, polyamorní soužití lidí, otevřený milostný trojúhelník i život na seznamkách. Podle Jany Počtové zažíváme společenský posun k různým modelům vztahů – podle toho, co komu vyhovuje nebo potřebuje i co je ten druhý v naší blízkosti ochoten respektovat. A všichni touží být šťastni. Protagonisté snímku to popisují různě.

„To se mi na polyamorii líbí – být s různými lidmi, kteří mají různé kvality, mít různé věci společné. Chci poslouchat své srdce a city, nechci se nechat omezovat umělou hranicí.“ „Existují tři možnosti. Vždycky nastane situace, kdy jeden bude nespokojený.“ „Cítím nekompatibilitu.“ „Já jsem ten, kdo ustupuje.“ „Je víc jeho, si myslím.“ Kolik vztahů, povah i míry osobní zralosti, tolik radostí, tužeb i trápení. Když je vnitřní zmatek nejhorší, dojde občas i na kartářku…
Být jeho jediná
Sledovat a poslouchat aktéry dokumentu je místy zábavné, jindy člověku zatrne. „Proč se hádáme? - Protože nejsem jediná. Pořád myslím na to, že je někde s ní a co dělá. Až si občas ze zoufalství říkám – skončím to a bude pokoj.“
„Jediný, co já vidím, je můj polyamorní syn, který by měl dvoje alimenty a ještě hypotéku na barák,“ shrnuje lakonicky matka jednoho z hrdinů, jež nad pusinkováním s jednou a dítětem s druhou lomí rukama. Konfrontace dvou generací je výmluvná: „Chci, abych byla jeho jediná. Jen s ním sdílet intimnosti. Jestli můj muž někoho má, nechci o tom vědět.“
Ve volném vztahu Sandyho a Šárky je vždycky někdo třetí (Šťastně až na věky)
Dobrovolná účast
Pro jiné je tichá nevěra horší. „Polyamorie je určitě čistší řešení než druhého podvádět a lhát mu,“ soudí polský režisér Tomasz Wiński, který se tématu společného soužití párů dotkl ve filmu Hranice lásky, jenž měl premiéru loni na karlovarském festivalu.
„Do volného vztahu bych nešla, na to nemám,“ přiznává protagonistka jeho filmu Hana Vagnerová, která se podílela i na scénáři. „Polyamorii si neumím dost dobře představit. Kdyby mi můj kluk řekl, že byl s jinou holkou, utrhnu jí hlavu.“

„Je to ve velkém kontrastu s tím, v čem jsme vyrůstali," řekla pro Český rozhlas psycholožka Iva Rolederová. „Všichni jsme měli maminku, tatínka, babičku, dědečka. Jsme na to zvyklí. Nicméně i v naší monogamně založené společnosti máme spousty příkladů, kde figurují v rodině ex-partneři, ex-partnerky i jejich děti.“
Data o tom, kolik lidí dnes žije v otevřených vztazích, nejsou podle ní v Česku kompletní. Ze zahraničních výzkumů je ale známo, že zhruba 20 procent lidí s tím má zkušenost, každý pátý v otevřeném vztahovém uspořádání žije.
A dodává to podstatné: „Není to lepší nebo horší než monogamie, stojí to víc práce. Ale jsou mezi námi lidé, pro které to může znamenat vyšší kvalitu života a spokojenosti. Nejdůležitější je, aby v tom byli všichni dobrovolně.“