Co vás napadlo, když jste scénář poprvé dočetla?

Že je skvělý. A díky tomu, že jsem dělala s Mirkem na divadle, jsem si uměla představit, jak to bude vypadat i na place. Byla jsem nadšená. Je ovšem pravda, že zpočátku jsem mu radost neudělala. Dal mi scénář a já za ním po pár dnech přišla, že jsem těhotná. Řekl: Aha. A kdy se to má narodit? Já povídám: v květnu. Zeptal se mám někoho shánět? Já řekla, že ne. A on: Tak jo. A bylo to. Bez dlouhých cavyků. Ony delší věty s Mirkem ani nejdou.

Nakolik jste své Maruně rozuměla?

Docela jo. Ono bylo už něco silného zakódováno ve scénáři, takže jsem neměla problém ji chápat. Objevovala jsem ji za pochodu. Záleží i na spoluhráčích, které vám tu postavu někam dostrkají. A já měla dobré. Navíc jsme zhruba týden před natáčením ve Vikanticích žili, abychom se sžili s prostředím, takže jsme načichli místní náladou a charakterem lidí. Já navíc na rozdíl od ostatních, kteří bydleli v hotelu, byla celou dobu s dětmi, hlavně s čerstvým miminkem, v místní chalupě.

Jaký jste měla pocit z místních?

Brali jsme to mezi nimi jako skvělé prázdniny. Někteří měli, pravda, nejdřív strach, že je budeme zesměšňovat. Ale ti, co se s námi přátelili, byli fajn.

Když jsme natáčeli velkou scénu v hospodě, byla tam místní paní, která měla pět dětí a působila jako panenka Marie stejně jako vyznívá ve finále v určitém náznaku i moje postava. Pak napsala Mirkovi dlouhý krásný dopis, že za ten jeden den dokonale pochopila, o čem film je a že smrt jedné z postav pro ni byla hrozně silná. Protože stejnou událost s pár místními zažila i v reálu. Říkala, že vždycky toužila žít v horách, protože pochází z malého města. Procestovala kus světa, pak objevila Jeseníky a zamilovala si je. Bylo to zvláštní setkání, já z toho žila hodně dlouho.

Museli jste mluvit místním nářečím. Jak vám to šlo?

Byla to fuška. Když jste falešná, pozná se to. Já navíc občas improvizuju, protože nemám ráda, když člověk mluví pořád stejně. To ale tady nešlo, v tomhle nářečí jsem fakt nebyla pevná v kramflecích. Takže jsme se navzájem často odbourávali. Když třeba promluvil Ivan Trojan, všichni jsme leželi. Byl neuvěřitelný.

Tatiana Vilhelmová.Maruna je hrdinka, která si cení své svobody a nedělá kompromisy. Vy jste jí trochu podobná, ne? Ve třiatřiceti, symbolických Kristových letech, jste se rozešla s manželem a založila nový vztah. Hodnotíte to zpětně pozitivně?

Ano. Ale tím nechci říct, že by všechno předtím bylo špatně. Prostě se ve mně zrodil pocit, že to všechno může být ještě jinak. Ale nikdy nevíte, co se stane dál. To je vždycky ruleta. Někdo má jeden cíl a za tím jde, jiný potřebuje víc nahrávek, než jeho míč dorazí do branky. Myslím, že u mě to ale primárně způsobila před pár lety nemoc něco v těle bylo špatně a odtud se to všechno začalo měnit.

Hodně točíte, hrajete na divadle. Vnucuje se mi nezbytná otázka jak zvládáte jako máma tří dětí profesi a domácnost? Dá se oboje smysluplně skloubit?

Pomáhají babičky. Taky mám jak známo víc tatínků, kamarádů, chůvu. To vše pomáhá. Navíc starší děti už se učí větší samostatnosti, aspoň je k tomu vedeme.

Jak přijímají nejmladšího sourozence?

Jako koťátko na tahání. Lojzík je takový ňunánek, hezky o něj pečují. Takže oboje lze skloubit, abych odpověděla na vaši otázku.

Po pravdě řečeno, já si ani neumím představit, že bych byla matkou a zároveň nepracovala. Mně by z toho hráblo. Proto jsem byla během natáčení Díry strašně šťastná, že jsem mohla mít svoje kuřátka u sebe. Cítila jsem se tak nějak kompaktní.

Změnilo vás mateřství?

Určitě. Myslím, že jsem díky dětem rozkvetla, probudily ve mně ženství. S každým dítětem jsem byla o kousek jiná. Ono to zní jako fráze, ale je to tak.

Tatínek Vojta Dyk funguje spolehlivě?

Jo. To by bylo upřímně řečeno asi moje největší životní překvapení, kdybych si zvolila špatně tatínka.

Jestli mám na něco instinkt, tak na dobré tatínky… Stejné to bylo s Pavlem, mým prvním mužem. Taky je skvělý táta.

Vám se povedlo to, co ne vždy vychází že váš bývalý i současný partner spolu vycházejí a máte navzájem dobré vztahy. Je to ale obrovská práce, ne?

To říkáte správně obrovská práce. Spousta lidí si myslí, že máme prostě jen štěstí. Ale ono to chce od všech zúčastněných nesmírné úsilí a dobrou vůli. A ty plody za to stojí. Nedávno byl Lojzíkovi rok a na oslavě jsme byli fakt všichni! Bylo to nádherné, oba tatínci, babičky, děti. Říkala jsem Lojzíkovi ty ani nevíš, do jak úžasné rodiny ses narodil…

Někdy stačí jeden špatný puzzle a celé se to sesype. Třeba kdyby Pavla, Pavlova přítelkyně byla proti. Nebo někdo jiný z rodiny, kdo by začal prudit. Naštěstí to tak není.

Tatiana Vilhelmová.Ve filmu vás vídáme, teď to bude čerstvě Díra u Hanušovic, která soutěžila ve Varech. Co divadlo?

Dělala jsem na jaře krásnou věc pro Violu o Boženě Němcové. Ale jinak tomu dávám čas, mám své představy. V současné době je to pro mě luxus, protože v divadle jde o velký časový záběr a já se snažím hlídat si večery. Takže čekám na výzvy, které zatím nebyly tak mimořádné, abych jim obětovala rodinný čas.

Jaké máte léto?

Chalupářské. Učíme se s Vojtou chalupařit. Vybírat rostliny, sázet, pečovat o zahradu, chytáme moudra od sousedů. Prožíváme zázraky začátečníků že to zasadíte a ono to fakt roste.

V srpnu mě čeká natáčení pohádky Bylo nebylo s Janem Prušinovským. Naposled jsme se viděli na Okresním přeboru. Pro něj to bude první pohádka, navíc štědrovečerní. Hrajeme tam s Ondrou Vetchým krále a královnu, já jsem hrozná fintilka. Na to se těším. Konečně mě začnou děti brát jako opravdovou herečku, budu v pohádce…

Vy obvykle točíte víc věcí v roce. Nebo zůstane jen u pohádky?

Ne. Na podzim začneme točit s Markem Najbrtem seriál Mattoni o slavném karlovarském podnikateli. Tam hraju Mínu, jeho manželku. A taky jsem dostala od Jana Hřebejka krásnou roli v Jarchovského scénáři Učitelka. Vychází to z jeho osobních zkušeností a jde o pěkné drama.

To vám skoro nezbude čas na relaxaci. Jak vlastně odpočíváte?

Ráda čtu. Když to jde… Ale zaregistrovala jsem, že jsem úplně přestala číst beletrii, jsou to spíš odborné věci.

Divadelní teorie snad?

Neee! Vůbec. O přírodě, vodě, vesmíru… Nebo životopisy. Ty mě taky baví. A ta beletrie, to je smutek. Mám nakoupenu spoustu krásných knih, ale říkám si kdy to, proboha, budu číst? Snad ve stáří, to bude báječný důchod!