Nová hořká komedie Jiřího Vejdělka Tátova volha je vážnější než bývá u režiséra Žen v pokušení zvykem. Zkraje filmu zemře náhle muž a otec, muzikant, v jehož pozůstalosti najdou žena a dcera záhadný obrázek s podpisem Tátovi Tomáš. A tak se obě vypraví na dlouhou cestu po jeho přítelkyních, aby vypátraly identitu neznámého příbuzného. Postupně se ale ukáže, že každá z žen má pro tuto dámskou „jízdu“ své důvody.

Herci Jan Skopeček (vlevo) a Vlastimil Bedrna spolu hovoří na setkání nositelů ceny Senior Prix.
Zemřel herec a dabér Vlastimil Bedrna. Svůj hlas propůjčil postavě Homera

Zápletka silně připomíná slavný film Jima Jarmusche Zlomené květiny, kde se také putuje za neznámým potomkem po adresách bývalých milenek. Jen je to namísto žen muž a zapřisáhlý starý mládenec. Hrál ho Bill Murray a díky skvělému scénáři i minimalistické režii byla radost se na něj dívat.

Jako podle šablony

Iva Jestřábová debutuje scénářem Tátova volha na poli celovečerního hraného filmu, před tím se autorsky podílela jen na scénáři k půlhodinovému animovanému snímku Až po uši v mechu. Což je vcelku líbezné dílko o životě v lese. Tátova volha je její samostatnou prací a budí rozpaky. Nese stopy nezkušené autorky utíkající se k opisování (viz Jarmusch) a otřepaným klišé (rakovina jedné z hrdinek, holčičí jízda, sentimentální scéna z řetízkáče, muži slaboši).

S výjimkou hlavní ženské dvojice je zbytek dam součtem karikatur, od paničky v luxusní vile až po hubatou ženu z lidu. Pointa je jako celá zápletka vykonstruovaná, čiší z ní autorská bezradnost a odehraje se místo v obraze jen ve slovech. Klíčový etický moment se navíc odmávne jedinou větou: Už mi nelži!

Catherine Deneuveová.
Febiofest ozdobí Kráska dne. Catherine Deneuveová

Leccos z toho mohl odhalit dramaturg, patrně mu to ale nevadilo. Díky zásahu režiséra se původně vážný tón příběhu posunul více ke komedii (naštěstí), zůstal ale někde v půli, a tak je Tátova volha dalším smutným příkladem absence solidní české žánrovky. Odráží se to i v hudbě, kde se Jan P. Muchow tluče s dojímavou klasikou.

Na záběry nablýskané volhy řítící se silničkami malebné české krajiny se (díky kameře Vladimíra Smutného) hezky dívá, ale člověk má často pocit, že sleduje reklamní klip. Jiří Vejdělek se netají tím, že rád inscenuje krásné obrázky, ty ale ubírají filmu na autentičnosti. Šanci uvěřit tomu, co se na plátně odehrává, spolehlivě zabíjí i obvyklá neřest domácího filmu: product placement, zde v podobě různých rádií a novin.

A tak jsou světlými momenty jen výkony Táni Vilhelmové a Elišky Balzerové, byť jim to scénář občas kazí. To, co mu totiž nejvíc chybí, je autorská originalita a životní zkušenost.

Zdroj: Youtube
Pavla Beretová
Herečka Pavla Beretová: Někdy mi přijdou úžasní snad všichni muži