Příběh startuje nálezem několika mrtvol, teprve pak nás autor Petr Hudský vrací v retrospektivě o pár týdnů zpět, k první rituálně provedené vraždě… A rozbíhá se vyšetřování s hlavní dvojicí, kterou během děje doplní razantní slovenská posila, atraktivní bruneta, jež oběma mužům pomáhá případy s děsivým pozadím propojit.

Některé motivy (způsob vraždy a její veřejné inscenování) prozrazují, že inspiraci tvůrci čerpali u zkušených autorů typu Dana Browna, vizuální stránka odkazuje na některé severské či americké televizní formáty posledních let (seriál Zločin nebo True Detective). Dojde i na oblíbený církevní motiv, s nímž ovšem pracuje řada autorů (české nevyjímaje, vzpomeňme na Arnošta Vašíčka nebo Michala Sýkoru).

Pokoušet se v českých reáliích o žánr mysteriózní krimi je vždycky chůze po tenkém ledě a ne vždy končí dobře (vzpomeňme na nešťastný Případ pro exorcistu).

Scenárista Petr Hudský patří ke zručným autorům, je činný i v rozhlase a detektivní žánr si tříbil mj. u Kriminálky Anděl. Labyrint napsal vcelku lehkým, poučeným perem, jediné, co mu ve srovnání se zahraničními kolegy chybí, je větší cit pro zkratku. To je znát mimo jiné na konci prvního dílu, kde divák cítí konec o něco dříve, než skutečně nastane.

Do mrazivé mystiky kupříkladu vynikající americké (zejména první) řady True Detective, jež loni proběhla obrazovkou HBO, má Labyrint daleko (nejlépe je to vidět třeba v úvodní scéně s mužem probodnutým kůlem), na české poměry ale ukazuje velmi solidní práci s žánrem. Ostatně Jiří Strach je v tomto směru zkušený tvůrce, který ví, jak má thriller vyprávět a nakládá dobře s jeho náladou a filmovou řečí.

Umí se obklopit profesionály, jimiž jsou v případě sedmidílné série kameraman Martin Šec, který si hezky pohrává s náladou zimní krajiny i se svícením v podzemních či kostelních prostorách, zvukař Radim Hladík jr. nebo střihač Jan Mattlach. Příjemným překvapením je i hudba Ondřeje Brzobohatého, který s přehledem dostál danému žánru.

Totéž platí o ústřední dvojici kriminalistů v podání Jiřího Langmajera a Stanislava Majera, jež je v téhle kombinaci příjemně osvěžující, Jiří Strach měl šťastnou ruku. Jindy výbojný Jiří Langmajer pohybující se s oblibou na hraně exhibice, tu pracuje se střídmými hereckými prostředky a i díky režii působí jako věcný, mírně zachmuřený kriminalista, přesně v té poloze, jakou seriál potřebuje. Se Stanislavem Majerem se dobře doplňují.

Trochu méně se zatím dá věřit jejich kolegyni z bratislavské kriminálky, jíž dává Zuzana Kanócz trochu moc nucené ženské ostrosti.

Jako prolog k seriálu hrajícímu si s tajemnou atmosférou slavného obrazu Hieronyma Bosche (figurujícího v nápaditých titulcích inspirujících se u výše zmíněných zahraničních vzorů) byl včerejší díl přesvědčivý, nabídl to, co tvůrci slibovali při natáčení: napínavou večerní podívanou. Doufejme, že vydrží.