Jiří Strach o seriálu Docent: Ivan Trojan není žádný akční hrdina. Byl to záměr

Původně jste měl také „Případy“ režírovat vy. Co se tehdy stalo?
Není to zase až tak zajímavá příhoda. Někdy v letech 2010 či 2011 za mnou Pepík s Honzou přišli, jestli bych jim nepomohl. Jejich scénáře se mi líbily, bylo jasné, že jde o mimořádnou záležitost. Jenže došlo ke změnám ve vedení České televize. Najednou už tam nebyli všichni ti, kteří pracovali v subkulturách, které jsem do té doby znal. Takže jsem z toho kolečka vypadl. Mrzelo mě to, ale na druhou jsem si říkal, že se z toho nestřílí, že je to prostě život.

Nyní režírujete Docenta. Ještě předtím jste dvojici Malinda-Mareš zadal téma?
Jo, jejich práce mě zaujala. Jejich příběhy jsou v krimi žánru nejblíž realitě policejní práce i zločinu. Pepa Mareš dlouhá léta šéfoval pražské kriminálce a reálnou policejní praxi má zažranou do každé buňky v těle. To mě fascinuje. Jenže víte, jak to chodí. Vše se podřizuje všemu. Přirovnal bych to k situaci na letišti – čekáte, až vaše letadlo dostane možnost přistát na ploše, a teprve až potom, kdy zjistíte, že je vše v pohodě, se začnou dít věci.

Snad neskončím v sudu na dně Orlíku, říká k seriálu Docent režisér Jiří Strach

Opírá se příběh Docenta o skutečnost?
Jde o fiktivní příběh, který ale Pepa Mareš podepřel svou dlouholetou prací pro policii. Za dobu, co se z něj stal autor, dokáže jednotlivosti vyfabulovat, vymyslet něco, co jsme „zažili“, nastavit reálný obraz života tak, aby to sedělo, aby měl divák pocit dotyku pravdy.

Scénář psal s jasnou představou o hlavním hrdinovi v podání Ivana Trojana?
Ano, bylo to moje zadání. Říkal jsem mu - Ivan Trojan není akční hrdina, není to policista, který skáče přes ploty, jezdí s houkačkou a střílí z kalašnikova. Je to přemýšlivý, zádumčivý a neprůrazný člověk havlovského typu… Je to teoretik, knihomol a akademik, který umí ve dvě ráno vysypat z rukávu všechny poučky, ale na pitevně s sebou šlehne. To téma je i příběhem o tom, jak se dva rozdílné světy můžou doplnit – myslím ten profesní, zkušený, řemeslný, s tím teoretickým, vědeckým. A jak si v průběhu vyšetřování můžou pomáhat.

Ivan Trojan se mi zdá v této roli až moc ušlápnutý, tedy soudě podle prvního dílu. Bude mít prostor k tomu, aby ho začali brát vážně?
No, musí dokázat, že teorie, jeho postupy a úřednická preciznost mají svoje místo na slunci. Akorát to není hned, to bychom se ty tři díly neměli na co dívat. Ale ke konci už bude trošku znát, že ho kolegové začínají uznávat. Ono se to dobře hraje – takový model Blbec k večeři – že se ocitnete v místě, kam vůbec nepatříte, nevíte, nejste zorientovaná, ale zároveň si chcete vybojovat svůj prostor pro život.

Trojanův protipól v podání Ondřeje Vetchého byl hotový hned?
Vlastně ano. Bylo mi jasné, že mu Pepa Mareš píše roli na tělo, jsou to velcí kamarádi i v soukromí. Pochopitelně, říkal jsem si, co budu odpovídat divákům na dotazy typu: „No jo, ten Strach okopíroval obsazení z Prvního oddělení.“ Ale vlastně je mi jedno, co si o tom kdo myslí, protože Ondra Vetchý je už obecně vnímaný jako alter ego Pepy Mareše. Proč ne? Kdybychom si spočítali, kolikrát hrál pan Dvořák vodníka, tak bychom se možná divili.

A Tereza Ramba jako policistka?
Když přemýšlíte o věci, kterou chcete uvést v život, uplyne mezi tím spousta let. V momentě, kdy jsme začali o natočení Docenta vážně přemýšlet, bylo Terce takových sedmnáct. Takže to je odpověď na otázku. Ne, nemohli jsme o ní od začátku uvažovat, protože byla ve věku, kdy by mohla hrát jen princezny. Ale každá princezna postupem času zestárne, má děti a aspiruje na roli čarodějnice… Omlouvám se. To je koloběh života. Tereza mi to všechno odpustí, protože je to miláček, holka s velkým talentem a energií, zároveň trochu prdlá v tom dobrém slova smyslu. Mám to rád.

Ale natáčení vám malinko zkomplikovala.
Ano, to bylo ve chvíli, kdy mi oznámila, že je těhotná. Každé takové události jsem nakloněn, ale stalo se, že přišel Ivan Trojan a říkal: „Tak já už si shodím ten fous, když budeme točit zase až za tři měsíce.“ Povídám: „Oukej, ohol se.“ Kdyby ale tehdy Tereza přišla s tím svým oznámením o deset minut dřív, tak bychom mohli najít místa v kalendáři a dotočit poslední scény třeba za týden. Ivan by se tím pádem nemusel holit.

Jak jste to bral?
S radostí. Když si uvědomuju Terezin výraz, takový provinilý, jako že něco provedla, tak se tomu musím trošku smát. Těším se, až jejímu prckovi za patnáct let řeknu: „Filmoval jsem tě, ani o tom nevíš.“

Jste milý člověk. To je ten důvod, že za vámi všichni jdou?
Nevím, umím se i rozčílit. Poprvé to bylo na jedničce Anděla Páně, podruhé si to už nepamatuju a pak ještě potřetí. A to jsem byl opravdu vzteklý. Točili jsme Vrásky z lásky – tehdy se Jiřině Bohdalové nepodařilo úplně šťastně naskočit na povoz a najednou křach. Prostě jí noha zalítla mezi šprusle, no, už jsem ji viděl na posteli se zlomeninou krčku. Naštěstí se nic nestalo. Ona jak je rychlá, nekoukala, kam šlape, měla kliku, nesmrtelná teta umí padat. A vlastně všechno umí skvěle. Jen se bouchla. A já jsem pak spustil na asistentku režie: „Máte tady osmdesátiletou paní a koukáte, kam nemáte!“ Jiřině to bylo blbé, zachraňovala situaci a říkala, že si za to může sama. Ale já jsem si trval na tom, že musí mít oporu v týmu. Mám to tak rád.

Ivan a Josef Trojanovi: Hrát spolu v divadle? Jsme ostýchaví

Podobných příběhů máte asi víc. Co třeba Josef Somr?
Pracovně jsem se s ním potkal několikrát a vždycky jsem to bral jako odměnu. Josef Somr byl a je velký herec, nebylo potřeba dělat dvacet klapek, protože on dal vše na první dobrou. Nikdy nezapomenu na situaci, když jsme natáčeli pohádku Šťastný smolař. Od sedmi od rána seděl připravený v kostýmu, na obličeji nějaký otravný knír, ale kameraman přišel s informací, že není dobré světlo, je to hnusné. Tak jsem za panem Somrem šel a řekl jsem mu: „Je mi to líto, scény s vámi budeme moct natočit, až se udělá líp, odpoledne.“ A on ani nemrkl. Jen řekl: „Vůbec se neomlouvejte, to je moje práce, budu čekat.“ To považuju za něco neuvěřitelného. Spatřuju v tom lidskou i profesní krásu. Největší hvězdy jsou vlastně nejpokornější. A ti, co neumějí nic, jsou většinou největší nafoukanci.

Pan Somr vám také uštědřil poklonu.
Ano, když na karlovarském festivalu přebíral Křišťálový glóbus za celoživotní výkon, prohlásil, že by mi hrál i kliku u dveří, kdybych potřeboval, nebo nějak v tomto smyslu. Od takového mistra mě to dojalo a nikdy na to nezapomenu.

A co Dušan Klein, váš učitel?
No, a taky Jaromil Jireš! To byla přehlídka lidí, se kterými jsem se mohl potkat a učit se od nich právě i něco z té lidskosti. Možná to zní pateticky, ale je to opravdu tak. Myslím, že dnešní generace – a jsou mezi nimi určitě i šikovní lidé – má tendenci všechno negovat a dávat všemu nálepky. My staří se nemáme k ničemu vyjadřovat, protože oni vědí všechno. Myslím, že kontinuita předávání nejen řemesla, ale i lidské zkušenosti je důležitá.

Jste režisér, který má na kontě pohádky i tajemno. Jak moc vás to baví?
Svým způsobem jsem vyplnil díru na trhu. Říká se o mě, že jsem po česku natočil Šifru mistra Leonarda nebo spíš Šifru mistra Lotranda. No, tak jednou z mých prvních zkušeností v tomto ranku byla Ztracená brána, pak jsem najel na Santiniho jazyk a nakonec na Labyrint. Někde jsem na internetu četl, že tomu lidi říkají „Strachovina“. Jsou to takové pohádky pro dospělé. Suchých detektivek, kdy se pátrá po vrahovi, aby na něj na konci někdo ukázal, je moc. Ale mystery je fajn, chutné koření, které je schopné udělat pro diváka detektivní žánr lákavějším.

Chodíte vlastně někdy do kina?
Málokdy, nemám na to čas a taky se moc není na co dívat. Doba filmů, jako jsou Rain Man, Amadeus nebo Forrest Gump, už prostě není. Kde jsou ty silné lidské příběhy? To jen koukáte na nějaké fantazie nebo komiksové věci. Filmový trh se hrozně proměňuje. Dneska vlastně najdete mnohem hodnotnější věci na placených kanálech nebo v televizi.

Martin Zounar: Vážil jsem sto dvacet kilo. Teď si připadám jako zhubnutý hroch

Spadá tam podle vás i Klec, kterou jste natočil s Jiřinou Bohdalovou?
Určitě. Kdo by na to šel do kina? Přitom je to velice silný příběh s velkým tématem a provokací do dnešní doby, kdy se ukazuje, že dnešní mladí lidé vše chtějí dostat zadarmo. Ale tak to prostě v životě není.

A máte před sebou nějaké další společné plány?
Ano, v srpnu bychom měli s Jiřinou natáčet film, který si klade pilátovskou otázku: „Co je pravda?“ Je to vlastně o tom, jestli je pravda absolutní hodnotou a jestli náhodou někdy nemůže podléhat nějaké relativitě. A jestli vlastně hodnota lásky a milosrdenství někdy neleží nad tou pravdou. Myslím, že to přinese hodně hezkých a možná i provokativních úvah.

Obligátní dotaz – bude Anděl Páně 3?
Na Facebooku existuje krásná stránka, která se jmenuje Přejeme si Anděla Páně 3. Spravují ji fandové a nejvíc na to téma najíždějí ve vánočním čase. Ale nechme se překvapit, počkejme a uvidíme. Jeden z hříchů je opovážlivé spoléhání na milosrdenství boží. Tady je největší otázka, jestli by to potřetí vyšlo.

Proč tak chceme pohádky?
To je jasné, chceme se uchylovat do příběhů, které normálně nezažijeme. Ale je třeba si uvědomit, že natočit pohádku, která bude mít divácký ohlas, je obrovsky složitá věc. Nikdy neumíte dopředu odhadnout, co zabere. Problém je v tom, že je přebráno. Němcová s Erbenem to měli snadné – chodili a zapisovali, co slyšeli. Vytáhli to nejlepší masíčko, které bylo. Podle jejich předloh už bylo natočeno asi všechno. A pak najednou stojíte před úkolem vymyslet něco nového, ale aby by to bylo ve výsledku stejně tak dobré. Takže když se objeví nápad, s jakým přišla v případě Anděla Páně Lucka Konášová, považujete to za zázrak. Děkuju, že jsem u něj mohl být.

Jirko, padesátka na krku, něco se změní?
Snad ne. Třeba konečně dostanu rozum. Narozeniny jsem nikdy neslavil. Mnohem raději slavím svátky - svatého Jiří si připomínám dvakrát, u nás 24. dubna a pak ještě celosvětově den předtím. Takže když piju, tak na zdraví drakobijce, ne na svoje.