Americký film Mistr s čerstvou oscarovou nominací je přesně ten druh podívané, z níž člověk odchází jako po těžké duševní kocovině. Skoro se chce říci – jako oběť filmu samého. Tvorba režiséra Paula Thomase Andersona nikdy nepatřila k jednoduše pojímaným i pochopitelným (Hříšné noci, Magnolia, Až na krev), tentokrát jde ale opravdu o zážitek těžkého kalibru.

Zdroj: Youtube

Vypráví příběh nevyrovnaného Freddieho, námořníka, který utápí samotu a vnitřní běsy ve vlastní samohonce a nejrůznějších konfliktech s okolím. Jeho chování vychází z dramatických změn v letech po druhé světové válce, z pocitů společenské vykořeněnosti a obtížného hledání pevného bodu. V době, kdy se formovaly různé alternativní spirituální frakce, se Freddie potkává s duchovním otcem jedné takové náboženské komunity, jež si říká Zdroj. Lancaster Dodd, jehož předobrazem byl zakladatel scientologické církve L. Ron Hubbard, oblíbený v hollywoodských kruzích (proto také studio údajně váhalo s realizací filmu), má své charisma a Freddie na čas podlehne jeho „tréninkům", jež mají v lidech tlumit nežádoucí vášně. Ani tohle zvláštní přátelství mezi oběma muži na hraně vzájemné závislosti ale nedokáže Freddiemu ukázat cestu, jež vede k navázání smysluplného partnerského vztahu a naplnění rodinné touhy.

Phoenix a Hoffman jsou strhující

Mistr je precizně natočený i zahraný snímek. Výkony Joaquina Phoenixe a Philipa S. Hoffmana v roli Dodda jsou strhující. Film je natočen na formát 65mm a nabízí úchvatnou vizuální stránku. I když se s Andersonovým způsobem vyprávění neztotožníte, řada obrazů vám utkví v paměti. „Sex" s písečnou sochou, opakovaný pohled na zpěněnou vodní tříšť, již za sebou zanechává Doddova jachta a Freddie v síti nad hladinou, úprk přes polní brázdy, omamně rychlá jízda na motorce vyprahlou pouští či obraz mužů v celách vedle sebe - jeden v zuřivé reakci, druhý s asketickým klidem jako pozoruhodná demonstrace jejich diametrálně odlišných povah.

Neobvyklá stavba příběhu

Jen mu stejně jako hlavnímu vymývači mozků s růží v klopě chybí emoce, byť záměrně. Sledovat složitou konfrontaci dvou mužů v neobvyklé stavbě příběhu, jež prakticky rezignuje na tradiční dramatický oblouk není vůbec snadné. Největším úskalím je fakt, že klíčová sdělení o náladě tehdejší společnosti a zmatku v lidech, jenž byl živnou půdou pro manipulaci ducha, jsou ukryta ve vršení terapeutických scén a výjevů ze života hnutí, v nichž se po určité době začne divák ztrácet jako v kruhu. Trýznivý pocit, že je sám terčem režisérova záměru – stát se součástí opakovaných tréninků, začne být ubíjející. Vymývání mozků, jež tu „mistr" Dodd (pod Andersonovou režijní taktovkou) předvádí, jako by z plátna sklouzlo i do diváckých řad. S tím rozdílem, že člověk odchází z kina namísto s lehkou hlavou obtěžkán břemenem těžko uchopitelného vyprávění. A stejně jako hrdina, který se na konci pokorně vrací ke své „písečné nahé ženě" na pláži jako nedostižnému idolu své touhy, není si jist, zda dostal odpovědi na všechny své otázky.