Štáb režiséra Petra Nikolaeva je v půli natáčení. Ve zdejší škole točí další neveselou kapitolu filmu Lidice, poté, kdy do vsi přišli Němci, muže nahnali do sklepa a na korby aut, ženy a děti zavřeli do místní školy. Hustý vzduch, který se tu kumuluje kvůli zavřeným oknům, jako by prohluboval úzkost, jež na člověka padá při pomyšlení, že se přesně tohle stalo v jedné škole v červnu roku 1942 doopravdy.

Scéna žen a dětí internovaných ve škole má silný emotivní náboj. Na snímku též režisér Nikolaev

Vrásčité babičky, matky tišící kojence, děti poskládané na zemi. Tváří se autenticky. Třídou vede kolejnice, po níž se v ostré klapce pustí s kamerou Antonio Riestra, Španěl, kterého si Nikolaev vybral za hlavního kameramana. Domlouvají se francouzsky. „Tak už se děti ztišíme, přestává legrace, čas běží – bublaninu prosím vás zrychlíme, všichni budeme hezky brečet a kurňa – slzy, dodejte slzy!“ – honí se pomocný režisér mezi štábem a komparsem. Maskérka kvapně „dodává“ štětečkem slzy na tváře dětí. „Když na ně první den filmoví Němci zařvali, začala plakat opravdu. Bála jsem se, že už nebude chtít natáčet. Ale když jsem jí řekla, že je to jen naoko, šla sem znovu,“ říká maminka o jedné z holčiček, co před chvílí bez hlesu seděla před kamerou a teď hopsá bezstarostně trávou.

Scéna žen a dětí internovaných ve škole má silný emotivní náboj

Ve třídě se mezitím otvírají dveře. Marie přiváží do třídy na vozíku Anežku, za nimi vstupuje farář s Toničkou. „Uklidněte se prosím. To všechno je jen kvůli těm parašutistům. Ráno bude po všem. Uvidíte,“ pronáší farář s nadějí v hlase. Režisér opakuje záběr několikrát. Jednou zazvoní mobil komparsistky, podruhé zlobí kamera, pak není záběr dobrý. Napětí vzrůstá, v tuto chvíli již měli všichni přejíždět do Chcebuzi. „Pojďme ještě jednou, prosím. Vypadáte unaveně, to je dobré, to potřebujeme do záběru,“ žádá režisér.

Scéna žen a dětí internovaných ve škole má silný emotivní náboj

Toničku, farářovu hospodyni hraje Sabina Remundová. „Je to prostá ženská, která má svůj reálný předobraz. Ta moje Tonička je samozřejmě filmová. Farská hospodyně, která měla nakročeno do života, poslední šanci se vdát. Lidické události to ale překazily,“ říká. Působí na ni některé autentické scény nebo místa? „Nejsem člověk, který by se vyžíval v citech, ale musím říct, že ano,“ přiznává. „První natáčecí den v Terezíně, druhý v Lidicích, na místě tragédie – to se mnou hodně cloumalo. Ostatně i Chcebuz, kde vyrostly filmové Lidice, působí obdobně, má v sobě jakousi chmurnost a tíseň. Dotýká se nás to.“

Anežka, Šímova manželka v podání Zuzany Bydžovské a její pravá ruka Marie, Zuzana Fialová

Architekt Jan Vlček to potvrzuje. „Když jsem procházel dokumentaci a viděl celý masakr obce Němci tak dokonale nafocený a do detailů zaznamenaný, dělalo se mi zle. Míchala se mi do toho chřipka, ani jsem nevěděl, jestli mám horečku z ní nebo z těch strašných fotek. Totéž se pak vrátilo, když jsme točili ty nejhorší scény, třeba zplynování lidických dětí v autě,“ říká. Nejvíc náročná byla podle něj stavba dekorací v Chcebuzi, nicméně i teď hlídá každý detail – od vypínačů po sirky. Sabina Remundová ale dodává: „Čeká mě ještě jedna scéna, kdy bych chtěla do příběhu dát nejen smutek, ale taky radost – aby bylo cítit, že lidi žili před tím vším normálně, vesele, vedli šťastný život. Aby to nebyl jen truchlivý pomník událostem. Pro vyznění filmu je to důležité…“


Scéna žen a dětí internovaných ve škole má silný emotivní náboj