Zaslechl jsem, že vás museli na roli Hodináře dlouho přemlouvat. Čím vás nakonec režisérka Jitka Rudolfová, se kterou jste předtím ještě nespolupracoval, přesvědčila?
Nešlo o žádné přemlouvání, chyba byla na mojí straně: nemohl jsem se dlouho rozhodnout. Pohádka se prý připravovala pět let a paní režisérka Jitka Rudolfová mi spolu s producentem Pavlem Berčíkem roli hodináře nabídla dva roky před samotnou realizací. Nabídku s takovým předstihem jsem dostal snad poprvé v životě. Takže to o něčem vypovídá. Měli se mnou velkou trpělivost a já jim za to děkuji.

Mění se s věkem, dobou a zkušenostmi váš přístup při výběru rolí? Co převažuje při vašem rozhodování?
V mém případě určitě. Člověk v tomhle věku zvažuje mnohem víc věcí, víc o sobě pochybuje, má mnohem větší pocit odpovědnosti a hůř se rozhoduje. Ale to je asi normální.

Jaký charakter má postava Hodináře?
Bohatý chytrák, který se snaží díky náhlým okolnostem zbohatnout ještě víc a obelstít osud, což se mu nakonec vymstí. Bylo tam opravdu co hrát, sice jsem pohádku ještě neviděl celou, ale doufám, že se to podařilo.

Hodinářův učeň:

Má i nějaké kladné vlastnosti? Co jste si na něm našel pozitivního?
Teď mě zrovna na jeho obhajobu nic kloudného nenapadá. Je pravda, že jsem měl snahu ho podvědomě dělat lepším, ale paní režisérka pozorně hlídala, aby se tak nestalo. Snad bude nakonec aspoň trochu k politování.

Režisérka Rudolfová mluví o „záměrně dekadentnější atmosféře“. Hodí se do pohádky?
Ano, to je pravda. Celkové ladění příběhu, kamera, světlo, dekorace i kostýmy, to všechno jsem vnímal jako velmi podstatnou a důležitou součást vyprávění a myslím, že mi to při práci hodně pomohlo.

Prý se vám nelíbila scéna s nožem. O co šlo?
To byl od začátku můj problém, ale nakonec se ukázalo, že tak velkým problémem není. Ale vnímal jsem to po svém, a když se ta krátká scéna natočila, musel jsem přiznat, že by pohádky měly chvílemi nahánět strach, divák by se měl o své hrdiny bát, zlo by mělo být potrestáno, dobro a láska zvítězit. Hodinář je zkrátka padouch.

Při natáčení jste byl obklopen převážně mladými kolegy. Vzali vás „do party“, anebo vás brali jako hereckou legendu?
Obsazení bylo ideální, setkal jsem se s kolegy, kterých si vážím a mám je rád. I to hodně ovlivnilo moje rozhodování, zda tu roli přijmu, a dnes jsem za to vděčný. Myslím, že se lidé, kteří se chtějí potkat, nakonec potkají a projeví se to nejen v atmosféře, ale i ve výsledku, o který se společně snaží. Já tomu alespoň věřím.

Hrajete rád v dobových kostýmech?
Kostýmy, výprava a scéna jsou v této pohádce mimořádně zdařilé. Taková péče o výtvarnou stránku věci se nevidí tak často. Volba období devatenáctého století je originální a šťastná… Potěšení pro oko i duši.

Máte raději klasické pohádky, anebo moderní či novodobé příběhy?
Mám rád pohádky, které mají reálný základ, nejsou podle šablony, umělé a vykalkulované. Musejí ctít zákony toho žánru, musejí být uvěřitelné, se silným příběhem, který diváka vtáhne natolik, že půjde s jeho hrdiny a bude jim fandit. Zkrátka nebude z něj dělat naivního hlupáka.

České pohádky byly ve filmovém světě pojmem. Myslíte si, že jsme stále „pohádková velmoc“?
To neumím posoudit, nemám takový přehled. Ale to, co občas zahlédnu, třeba ze zahraniční animované produkce, mě jen utvrzuje v tom, že agresivita a násilí do pohádky nepatří. Ukřičené, žvatlající a deformované lidské a zvířecí figurky, střílející nestvůry, časté vulgarismy a ubohé dialogy mě jen dráždí a malému divákovi přinášejí pramálo pozitivního. Jen kýčovitou, fantasmagorickou iluzi. Z tohoto pohledu jsme naštěstí úplně jinde, máme jinou tradici, lepší vkus i nároky na pohádkové příběhy. Snad to tak i zůstane nebo půjde ještě k lepšímu.

Myslíte si, že žánr pohádky je nesmrtelný?
Žánr pohádky je nesmrtelný, ale nikoli bezedný, a proto se jisté motivy a schémata chtě nechtě opakují a vzájemně se sobě podobají. Vymyslet, napsat a realizovat originální pohádkový příběh je kumšt. Pohádka režisérky Jitky Rudolfové je v mnoha ohledech atypická a originální, a to je, pevně doufám, dobré znamení.

Pojďme opustit pohádkový svět. Nedávno jste dokončil natáčení filmu Emanuel Moravec – Anatomie zrady, kde jste si zahrál roli prezidenta Beneše. Jaký byl váš přístup k této výrazné postavě našich dějin?
Byla to pro mě čest, i když jen na malé ploše příběhu. V každém případě to trauma po mnichovské dohodě a dilema prezidenta jsou jen těžko představitelné… Neměl moc na výběr – buď abdikace a sebevražda, nebo odchod za hranice a exilová činnost. Stresové okolnosti, nemoc, psychická krize, tlak opozice a veřejné mínění, následná osudová rozhodnutí, která dnes nelze objektivně posoudit. Strašná doba. Scénář manželů Konášových je reálným příběhem z těžké historie našeho národa. Pracuje s fakty a v tom je jeho síla – předobrazem jeho hlavních postav jsou lidé, kteří opravdu žili. To mám na tomhle žánru rád a pokaždé mě velmi zajímá.

VIKTOR PREISS

- který se narodil 13. března 1947 v divadelnické rodině, (maminka Jindřiška Gabriela Preissová byla herečkou zájezdového Vesnického divadla, ale také rozhlasovou hlasatelkou), se původně chtěl stát novinářem. Nakonec zvítězilo studium herectví na DAMU. Prvním angažmá získal v roce 1969 v Městských divadlech pražských, kde hrál až do odchodu do Divadla na Vinohradech v roce 1983. Vinohradské scéně zůstal věrný celý život, než v roce 2016 odešel.

- Na DAMU se seznámil s herečkou Janou Drchalovou (Preissovou), s níž se po studiích oženil a vychoval syny Jana a Martina, který se rovněž věnuje herectví. Manželkou Martina je také herečka, Martina Preissová, rozená Stehlíková a dříve též Válková. Viktor Preiss je dědečkem.

- Preissův první kontakt s televizí byl v seriálu F. L. Věk (1971), ale už v roce 1973 si společně s Martou Vančurovou zahrál hlavní roli ve filmu Milenci v roce jedna. Desítky divadelních, rozhlasových i televizních rolí doplnila i jeho pedagogická činností na DAMU.

- „Půvab velkých moudrých lidí na jevišti je v tom, že jejich herectví neobsahuje chorobnou ctižádost a urputnost prosadit se za každou cenu. To je rys mládí. Nemají už potřebu si nic dokazovat. To je znak zralosti. Moc dobře vědí, že se člověk učí pořád. A stále pochybují…,“ řekl v jednom z rozhovorů Viktor Preiss.

V čem jste mohli vidět Viktora Preisse

Dabing Street: „Záměrem nejen mého obsazení, ale i celého seriálu bylo přistoupit na to, že budu hrát sám sebe – samozřejmě v absurdních okolnostech. Ale potom ta scéna zásahu režiséra nebyla daleko od pravdy,“ vzpomínal Viktor Preiss, který prý roli Petru Zelenkovi několikrát odmítl a nakonec ji vzal víc z furiantství, aby ukázal, jaká slova umí také vyslovit!

Živé terče: „V poslední sérii má Výrová chlapa. Konečně,“ prozradila během olomouckého natáčení herečka Klára Melíšková. Skutečnost, že si jejího přítele zahrál Viktor Preiss, bylo pro diváky příjemným překvapením, přestože herečka už kdysi naznačila, že takový románek si plánovali se Stanislavem Majerem, který hrál Mráze.

Případ dvou básníků: „Vašátko je normální stárnoucí muž v letech, který se snaží co nejvíc se vzdálit od své náročné profese, ale okolnosti mu to nedovolí… Tento životní postoj je mi velmi blízký a v mém věku velmi dobře pochopitelný. Jsem za tu postavu vděčný. Přestože si dovedu představit v roli Vašátka jiného představitele. Ale tak to je pokaždé.“

Divadlo na Vinohradech: „Odešel jsem pouze z divadla, ale před kamerou nebo v rozhlase pracuju dál,“ řekl Viktor Preiss při představení pohádky Hodinářův učeň. Sám přiznal, že odchod z vinohradského jeviště, kde působil třiatřicet let, pro něj byl vysvobozením. Poslední představení, ve kterém si zahrál, bylo Vstupte! v roce 2016.

JIŘÍ RENČ