Matěj Chlupáček patří k ambiciózním mladým filmařům, kteří se snaží prolamovat osvědčené vypravěčské postupy a hledat aktuální témata. Bylo to patrné z jeho režijního debutu Bez doteku, který natočil v roce 2014, a odvahu prokazuje i jako producent (Hany, Polednice, Stínohra).

U Úsvitu je stejně jako u filmu Bez doteku podepsán (spolu s Majou Hamplovou) jako producent i režisér. Tentokrát spojil síly se scenáristou Miro Šifrou, s nímž se v retro kulisách vyjadřuje k tématu současnému – mimo jiné k otázce jinakosti.

Úsvit (2023) - trailer: 

Zdroj: Youtube

Příběh se odehrává v roce 1937 na úpatí Tater, kde mladý ctižádostivý podnikatel buduje moderní továrnu „baťovského střihu“ a kam za ním přijíždí jeho těhotná manželka. Svobodomyslná a emancipovaná Helena se ve zdejší společnosti spoutané předsudky a provinčním chováním necítí volně.

Když se v továrně najde mrtvé novorozeně s mužskými i ženskými pohlavními znaky a rozjede se pátrání, je v podstatě jediná, která v případu podniká – na vlastní pěst - aktivní kroky.

Do obce sice dorazí i tajná policie, je ale patrné, že vyšetřování je spíše formální a že vedení továrny v čele s jejím mužem by nejraději zametlo kauzu pod koberec. Mrtvý hermafrodit, od nějž vedou stopy k jednomu z místních dělníků tajícímu svou sexuální identitu, se postupně stává nejen prověrkou vztahu Heleny a jejího muže, ale i nastavených norem a společenské tolerance.

Mnoho témat

Autor scénáře Miro Šifra našel inspiraci k příběhu ve dvou knižních pramenech. Jednak v literární eseji francouzského spisovatele Bruno Latoura Nikdy jsme nebyli moderní (jehož název We Have Never Been Modern si mimochodem vypůjčil Chlupáček i pro zahraniční distributory). Latour v ní podrobuje kritice lidstvo zahleděné do sebe a technického pokroku, v němž není mnoho prostoru pro respekt k přírodě.

Odtud patrně vyvěrá kontrast mezi sebevědomým budováním moderní fabriky a zdejšími podhorskými tradicemi, na který tvůrci poukazují.

Druhou inspirací je sto let stará učebnice soudního lékaře Františka Hájka z roku 1925, jenž zaznamenává dobové případy hermafroditismu i jeho společenského, na danou dobu možná překvapivě tolerantního přijetí.

Eliška Křenková ve filmu Úsvit ztvárnila roli těhotné ženy, která nachází mrtvého novorozence s oběma pohlavními orgány. Tento snímek herečku velmi posunul. Nejen po profesní stránce
Křenková o filmu Úsvit: Helena by byla z dnešní debaty o volbě pohlaví zklamaná

Snaha vrátit se v českém filmu k tématu jinakosti (které mimochodem přinesl i Václav Marhoul ve svém Nabarveném ptáčeti) – v tomto případě v podobě genderové neurčitosti a postoje společnosti k ní – kopíruje aktuální trendy dnešní doby a mohla přinést podnětný příběh. Problém je, že kromě toho měli tvůrci zjevně ambici řešit i další témata (postavení žen ve společnosti, utopie baťovského podniku, odcizené korporátní vztahy a systém). Ty ale ve filmu jen víceméně zkratkovitě nastíní, aniž by je rozpracovali hlouběji. Nepodařilo se jim ani skloubit je do srozumitelné výpovědi, takže ve výsledku diváka matou.

Tvůrčí pasti

Komplikuje to bohužel i žánrová směs, k níž režisér sáhl - ze slibné špionážní detektivky se film láme v jakési melodrama se společensko-kritickými prvky a dočkáme se i instruktážní animované pasáže o hermafroditismu.

Šifra, jehož silnou parketou je detektivní žánr a dramatický příběh (Rédl, Zrádci), se musel v tomto žánrovém kotli, kde nechybí ani folklorní výjevy jako z fotek Karla Plicky, cítit nejistě.

Za pečlivým vizuálem filmu Úsvit stojí i kamera Martina DoubyZa pečlivým vizuálem filmu Úsvit stojí i kamera Martina DoubyZdroj: se svolením Bontonfilmu

Kombinace moderního snímání a současného jazyka s retro vizuálem 30. let (skvělá práce architekta Henricha Borárose i kameramana Martina Douby) dává tušit, že má jít v případě intersexuality o nadčasový jev. Pro diváka je to ale další znejistění. Odstup, k němuž nás to, co na plátně sledujeme, nutí, i chlad, jenž z filmu čiší, nedává mnoho šancí napojit se na postavy a odžít s nimi to, co se s nimi děje. 

Bod obnovy, Andrea Mohylová a Karel Dobrý.
Máte zálohu? Film Bod obnovy zkouší restart české sci-fi

Je evidentní, že režijní ambice hrát si do nejmenších detailů se stylizací a výtvarnou stránkou včetně barev (Helenina modrá odlišující ji od zbytku monotónněji oděných postav a šedé továrny) převládla nad péčí o jasně podané téma. Vlastně působí ve finále skoro jako obrazová, leč trochu zbytečná manýra.

Skvělá Křenková

Film má několik hereckých opor. Především Elišku Křenkovou, jež sarkastickými poznámkami i narůstajícími pochybnostmi pod zprvu suverénní tváří posouvá Helenu do lidštější polohy. Také Miloslav König jako její muž si svůj prostor úspěšně uhájil, vtipné momenty vnáší do filmu Martha Issová se svou provinční jednoduchou puťkou. Richard Langdon jako neherec (a skutečný člen transgenderové skupiny) se k profesionálnímu výkonu nepřiblížil, tudíž výrazné emoce nebudí, filmu ale nijak neubližuje, prostě jen tak existuje.

Kenneth Branagh potřetí jako Hercule Poirot
Agatha Christie by spráskla ruce. Přízraky v Benátkách si špatně hrají na horor

Ambicí tvůrců možná bylo říct spolu s autorem zmíněné eseje, že jsme v Česku „nikdy nebyli moderní.“ Ani tolerantní. A že bychom se měli pokusit to změnit. Bohužel to ale neplyne z příběhu na plátně, jemuž chybí větší životnost, spíše z rozhovorů, jež před premiérou režisér s některými spolupracovníky hojně poskytoval. A jakmile začne režisér vysvětlovat, jak to myslel, je někde chyba. Třeba v absenci přísnějšího dramaturga.

Hodnocení Deníku: 60 procent